Dva měsíce v Keni


17. 3. 2020 Jakub Zemaník Atletika Závody

Jak přežít ve zdraví zimní přípravu? V posledních letech bylo období leden-únor nejhorším období v celé sezóně. Vždycky jsem trénoval na halu, abych se pak zranil. Buď při tréninku v hale nebo na zledovatělých cestách doma. Tudíž jsem se rozhodl vynechat halu a odjet tam, kde se dá v pohodě trénovat. Dlouho ve mně zrála myšlenka odcestovat do mekky běhání, keňského Itenu. Kombinace nadmořské výšky (2400 m n.m), příjemného počasí s možností vidět nejlepší běžce planety.

Bydleli jsme v malým domcích, kde nebylo nic. Koupili jsme si matrace, stolky a židle, to bylo vše. Byly období, kdy netekla voda a museli jsme si chodit pro vodu do studny. Pitnou vodu jsme si jinak kupovali v barelech. Jo, elektřina taky občas vypadla. Ale člověk si zvykne na všechno.

Trénink probíhal dobře. První dny jsme jen klusali a rovinkovali a první těžký trénink jsem šel osmý den. Drtivou většinou tréninku jsme absolvovali přímo v Itenu. Cesty jsou převážně hliněné, místy však dost rozbité a všechno je v kopcích. Když dlouho neprší, tak v případě, že kolem vás projede auto, máte plnou pusu prachu. Naopak když prší moc, lepí se vám na boty bahno a běžíte s pětikilovým závažím na každé noze. Pro mě osobně byl velkým zážitkem jen to, když kolem mě proběhl Mo Farah, Sondre Moen nebo Jake Robertson.

Na rychlejší tréninky jsme jezdili na Moiben, což je hezká zvlněná asfaltová cesta. Jakmile jste chytli den, kdy foukal vítr, tak to bylo peklo. Na dráhu jsme jezdili nejvíce na Tambach. Kromě jedné tartanové dráhy v Eldoretu jsou všechny hliněné. Běhá se po nich skvěle a nebolí z nich tolik nohy.

Co se týče rychlosti běhů, tak souvislé běhy (8-15km) jsem po 2 týdnech běhal skoro stejně jako v nížině. U těžších tréninků jsem volil kratší úseky s vysokým počtem opakování a tempáky, fartleky jsem běhal na pocit. Většinu jsem odběhal v tempu 3:10-3:20/km. Kilometráž se pohybovala v rozmezí 140-160km. Jediná regenerace byla masáž.

Keňani mají obrovskou výhodu v nadmořské výšce a v aktivním životním stylu od útlého mládí. Americký trenér Joe Vigil řekl, že když Evropan nebo Američan začne v 15 běhat, Keňan je napřed o 10 000 mil. Tomu bych věřil. Na jejich tréninkovém systému není nic zázračného. Bavíme se ovšem o normálních Keňanech, ne o těch, kteří běhají pod evropskými kouči. Běhají 1xtýdně na dráze nebo kopce, 1xfartlek a o víkendu dlouhý běh, zbytek souvislé běhy. Když jdou klusat, tak opravdu klušou, klidně 6:00/km. Pijou svůj čaj, nacpou se ugali a to je všechno. Trochu to zlehčuju, ale tím chci říct, že nemají vědecky propracované plány, regeneraci jen ve formě masáže. V Česku máme nejchytřejší trenéry (ironie), možnosti regenerace, výživové doplňky, tatranovou dráhu v každém městě a běháme tužku. Tím chci říct, úspěch v běhání tkví v něčem jiném než v tom co nazýváme mít dobré podmínky.

Jídlo je kapitola sama o sobě. V takové výšce při těžkém tréninku musíte hodně jíst a dávat si setsakra dobrý pozor co jíte (obzvláště v Keni), aby to nemělo fatální následky. Každý tam měl minimálně jednou problém s jídlem. Zvracení, průjem, horečka, zimnice. Ze začátku jsme vyzkoušeli relativně dost podniků a nakonec jsme chodili do dvou: do restaurace, kterou vlastní holka od Juliena Wanderse (evropský rekordman na půlmaratón a silniční desítku). Sám mistr tam jí, takže tam jsme se nebáli. Jmenuje Midland Café, kdyby se chtěl někdo bezpečně najíst v Itenu. Druhá restaurace možná mělo jméno, ale my ji říkali u benziny. Dělali tam asi nejlepší chapati. Na oběd nebo večeři jsme jedli převážně: zeleninu (zelí, sukuma),luštěniny, chapati, rýži, ugali a 2-3xtýdně kuře. K pití samozřejmě keňský čaj. Všude jsou stánky s ovocem a zeleninou. Kupovali jsme hlavně banány a manga. Komu se zasteskne po Evropě, může se vypravit do Eldoretu, kde je obchodní centrum evropského standartu.

Samozřejmě jsme sledovali situaci v ČR a Evropě v souvislosti s koronavirem. První závod co jsem měl běžet byl Pražský půlmaratón. Objevovaly se zprávy, že závod zruší, což se nakonec stalo a v podstatě celá jarní sezóna je fuč a bůhví co bude se závody na dráze. Takže to co mám teď natrénované v nejbližší době nemůžu prodat. Ale nezoufám, normálně trénuju. Jak říkal Bruce Lee: Long-term consistency trumphs short-term intensity.

Návrat, respektive hodina před odjezdem byla dramatická, neboť jsme dostávali různé informace z různých zdrojů o možné karanténě, nemožnosti tranferu z Vídně, uzavření hranic apod. Chvilku jsme uvažovali, že zůstaneme, ale to jsme zavrhli no a teď už jsem doma.

Keňa splnila veškeré mé očekávání. Život v relativně skromných podmínkách, ale s absolutním klidem na trénink a odpočinek, milí lidi. Podle mého názoru je minimální doba pobytu měsíc. Kratší doba je z pohledu délky aklimatizace a dlouhého cestování zbytečná. Kolik Keňa stála? Se vším všudy (letenka, pojištění, očkování, náklady na život) přibližně 40 000 kč. Ale s nabytými zkušenosti si myslím, že příště by se dalo vyjít i s menším finančním obnosem.





STARŠÍ AKTUALITY

22. 8. 2020 Trenérské služby
22. 9. 2020 Půlmaratón Ústí nad labem
22. 9. 2020 Mezistátní utkání juniorů
13. 9. 2020 Blanenská desítka
21. 8. 2020 MČR v atletice
28. 7. 2020 Dráha 2020
19. 4. 2020 Z města do hor
21. 3. 2020 Mount Kenya
všechny články