Buff epic Trail

Je začátek června a já přemýšlím, čím tu letošní sezonu ještě vyšperkuji. Projíždím kalendář Skyrunning World Series s úmyslem najít něco zajímavého a poměřit síly v této,  již několik let, prestižní sérii.  Myšlenka je na světě, pojedu do Španělska na Buff epic Trail, kde jsem běžel dva roky zpět a byl to bezesporu jeden z nejhezčích závodů v horách! Žhavím telefon a volám Zdendu Kříže, který má v Buffu dobré kontakty. Podařilo se mi domluvit volné startovné, jedinou podmínkou je, že poběžím s Buffíkem na hlavě, paráda, beru všemi deseti! Letenky do Barcelony vychází z Katowic cenově dobře a Wizzair letí navíc přímo na letišně El Prat, úbytko v Barrueře i doprava z letiště jsou zařízené, co víc si přát. V pátek večer tam, v pondělí večer zpátky, víkend v Pyrenejích může začít!

Po mírně zpožděném letu nás čekají ještě asi tři hodiny autem do Barruery, na úbytku jsme kolem druhé hodiny ranní… Apartmán je skromný, ale pro tuhle závodní příležitost naprosto super. Navíc má okenice, takže je tu permanentní tma a to znamená, že i v deset ráno máš půlnoc. Ideální příležitost dospat probděnou noc.

Předzávodní den, to je už je taková rutina, cesta na prezentaci, vyzvednutí čísla, nějaká fotka, jídlo, mírné rozhýbání a odpočinek. Hory kolem vypadají krásně i hodně dostupně, ale den před horských maratonem to není ten nejlepší nápad.

Pár věci se tu oproti minulosti změnilo. Pořadatelé se snažili udělat multisportovní víkend, který zahrnoval běhy, závody na horských kolech, canyoning, lezení, aktivity pro děti… Určitě se to povedlo a Barruera žila o hodně více, než před dvěma lety. Další změnou byla trasa závodu, tentokrát byl start i cíl přímo v Barrueře. Oproti předchozímu, hodinovému cestování autobusem se to jevilo jako skvělý krok.

Díky kolizi s Golden Trail Series (současně se běžel Marathon du Mont Blanc), tedy spíše bohužel a je to velká škoda, se zde nechystala žádná věhlasná konkurence, a tak byla šance na nějaký dobrý výsledek. Před závodem jsem pomýšlel na umístění v první desítce, což se zdálo být vcelku reálné.

Start je v neděli v osm, budíček mám na půl sedmou, rychlá snídaně (mimochodem kaše od Lifefood.cz jsou jako dělané pro tyhle příležitosti) a ještě na chvíli zalehnout. Na start je to asi deset minut autem, dávám klasický rozklus, protažení, rychlou abecedu a nějakou rovinku. Už ráno je dost teplo, což mě trochu vyvádí z pohody, protože vedro nesnáším a to ještě nesvítí pořádně slunce…Pohled na běžce, kteří hodlají běžet jen s malou, 250 ml lahvičkou ve mě vzbuzuje obdiv. Občerstovačky jsou sice co zhruba pět kilometrů, ale v tom vedru to prostě nechápu. Kontrola povinné výbavy před vstupem do koridoru ve stylu ,,máš bundu? tak běž,, proběhla hladce a přesně v osm startujeme.

Tempem kolem čtyř minut na kilák ubíhají první kilometry rychle, až pod první stoupání, kde si už každý začíná běžet svoje. Snažím se nepřepálit, ale zase se úplně neflákat a držím se kolem desátého – patnáctého místa. První kopec je nezáživný, chvíli po šotolině, místy se křižuje místní asfaltka v jednom místě všichni bloudí. Na vrcholu travnatého kopce, tedy spíš kopečku není nic, jen fáborky, které směřují trasu místy nebežeckým terénem prudce dolů. Po asi deseti kilometrech to konečně začíná být zajímavé a trať pomalu a pozvolně stoupá k nejvyšším bodům závodu. Pořád se dá docela slušně běžet a objevují se i nějaké výhledy, taky předbíhám pár soupeřů, kteří přepálili.

Čekám, že druhý kopec bude zajímavější než ten první, okolní terény vypadají dobře. Druhý kopec je však jako přes kopírák jako ten první, jen je o dost vyšší, s ještě více prudkým seběhem. Občas musím jít i pěšky, abych si nenabil. Občerstvovačky a kilometry na startovním čísle moc neodpovídají skutečnosti, a tak se najednou ocitám ve stoupání na poslední, nejvyšší bod závodu. Tady je to konečně to, co jsem čekal a co ve mě zanechalo silné zážitky ze závodu dva roky zpět. Už to nejsou jen kravské louky, ale ten pravý skyrunningový terén s kameny, prudkými kopci a sněhovými poli. Ve dvou a půl tisících metrech už jde výška cítit a ve vrcholových partiích přede mnou vidím početný vláček soupeřů. Kdyby se tak šlo naplno rozběhnout, jsou za pár minut moji. Jenže všichni se tady už motají a rozestupy tu mají úplně jiné hodnoty než někde dole. Po tomto kopci už následuje dlouhý seběh až do cíle a každý ví, že tady se dá hodně ztratit, a taky hodně získat. Na vrcholu mám support, měním láhve s pitím a bleskově mířím dolů.

Není to prudké, ale hodně skalnaté, místy jsou natažená i lana. Tohle v Beskydech opravdu nenatrénuji, a tak jsem si vědom, že hodně ztrácím. Po chvíli mě sprintem přes skály předbíhá Zaid Malek. Je až neuvěřitelné, s jakou lehkostí a přehledem se tady pohybuje. Naštěstí byl jediný, kdo mě tady zaříznul. Na další občerstvovačce mám také support, díky kterému tu moc neztrácím. Doplňuji pití, jsem jedenáctý s nevelkou ztrátou na desátého. Informaci, že ti přede mnou nevypadají moc dobře beru s nadhledem, jelikož sám se úplně svěže necítím.

Každopádně se tu dá už slušně běžet a kilometry pípají každou chvíli. V dalším prudkém seběhu se dostávám na desáté místo, soupeř vypadá hodně bídně a do cíle už jsou to asi jen čtyři kilometry. Dělám zásadní chybu a probíhám občerstovačku. Cílová rovinka je totiž nekonečně dlouhá a hlavně je asi padesát stupňů. Cítím, že mi dochází a tempo rychle opadá, občas už musím přejít i do chůze. Kilometr před cílem mám soupeře v zádech, asi nepodcenil poslední občerstvovačku a posbíral poslední síly, které já už nemám. Nakonec mi dal asi půl minuty a já se musel spokojit s jedenáctým místem v čase 4:49.31 hod., což na první pohled nevypadá úplně špatně, ale přeci jen ztráta pozice kousek před cílem vždycky zamrzí.

Byla to opět skvělá skyrunningová zkušenost a zajímavé porovnání s konkurencí ve velkých horách. Nová trať se oproti té původní nedá moc srovnávat, byly náročná, ale určitě ne tak pěkná a mnoho míst zde bylo jen proto, aby se nahnaly výškové metry.  Díky Zdendovi za zprostředkování závodu, díky Márovi, Kulišovi, Pavlovi a Bei za pomoc na občerstvovačkách, dopravu a pondělní koupačku v moři.