WORLD SKYRUNNING CHAMPIONSHIPS


27. 6. 2014 Horské běhy

Mám za sebou Světový šampionát ve Skyrunningu, je pár dní po závodě a já si až tady u počítače uvědomuji, že se mi tam povedl skvělý výsledek, který mi udělal velkou radost a připravil obrovskou motivaci do budoucna, jak do tréninku, tak i do závodů!

Tento šampionát byl vrcholem letošní sezóny, dlouho jsem se na to připravoval a měl jsem v plánu nějaký dobrý výsledek. Myslím, že je zbytečné tady popisovat cestování autem z Frýdku-Místku do Chamonix, stručně a jednoduše řečeno – jeli jsme dlouho, moc dlouho a byli jsme z toho rozlámaní a unavení! Prezentace na závod je také kapitola sama o sobě – prostě francouzi , trochu zmatku, chaosu, povinná výbava není vlastně až tak povinná, ale něco v tom batohu přeci jen musí být.

Na nějakou aklimatizaci nebo trénink ve Francii nebyl vůbec čas, vyjeli jsme ve středu ráno, večer jsme se ubytovali, ve čtvrtek prezentovali, nachystali na závod a v pátek ráno běželi, takže žádná velká předstartovní pohoda se nekonala.

SAM_2331_small

Startovat ve čtyři hodiny ráno nebylo nic moc příjemného, navíc když člověk musí vstávat už dvě, aby se stačil trochu najíst, připravit to nejnutnější a dopravit se na místo startu. Ale přeci jen mají ty brzké ranní starty jednu velkou výhodu a to tu, že většina závodníků stihne závod závod za světla a užijí si krásu přírody – tady v okolí masívu Mont Blancu, platilo toto pravidlo dvojnásob.

Byl jsem vzhůru už kolem jedné ráno, né že bych byl nějak nervózní nebo tak něco, ale na závod jsem se zatraceně moc těšil a nemohl to už dospat. Nezbytné dobalení posledních věci, poslední kontrola povinné výbavy, malá snídaně – ani jsem se nenadál a už jsem seděl v autě, do Chamomix to byl kousek jen pár minut a stál jsem na startu. Naštěstí měli běžci národních týmů možnost startovat z předních pozic a nemuseli se tak probíjet davem, takže bylo dost času na poslední finální přípravy před startem. Všude okolo se to začalo hemžit samými hvězdnými osobnostmi, prostě běžci, které obdivuji po celý rok na monitoru prostřednictvím sociální sítí v pohodlí domova.

chamonix2

Nad samotným závodem jsem nemusel přemýšlet moc dlouho, protože už při pohledu na profil tratě bylo jasné, že to zas taková sranda nebude a nejvíc starostí mi dělaly ty kopce ve vysoké nadmořské výšce…O konkurenci běžců z celého světa ani nemluvím, protože kdybych přemýšlel nad konkurencí, náročností závodu, počasím, tím jak to zvládnu – to bych se před startem mohl taky z toho všeho p*srat. Hlavním cílem bylo držet se co nejdéle nejlepších holek a nejlépe je i porazit, protože se mi to venku ještě nikdy na ultra nepodařilo.
Nesmíš to přepálit, nesmíš, nesmíš, nesmíš, první kopec má velké převýšení, přepálíš to a bude po výsledku – poslední myšlenky, které mi probíhaly hlavou těsně před výstřelem.

Přesně ve čtyři bum a bylo odstartováno, je to už taková klasika, ať má závod 80,100 nebo 150 km všichni sprintují, valí, ženou to jako by se jednalo o banální záležitost na necelou hodinku! Hned po prvních metrech se běží do kopce, opravdu do kopce, který nahání hrůzu i když je tma. Den před startem jsme se koukali na tento kopec – Brevent cca 2500 m.n.m., z Chamomix vypadal děsivě, mohutně na první pohled to vypadalo, že se tam snad nedá ani jít, natož běžet. Zdání však klame, skoro celou cestu se dalo běžet a ve vyšších partiích se naskytl fantasticky pohled na masív Mont Blancu s prvními ranními paprsky slunce! Běželo se mi parádně a i když mi hned po pár metrech nejlepší holky utekly, moc jsem to neřešil, protože to byl teprve jen začátek. První kilometry ubíhaly nesmírně rychle, ani jsem se nenadál sbíhal jsem z Breventu na první občerstvovačku, kde jsem se jen napil a běžel dál.. Cestou na druhou občerstvovačku jsem doběhl Annu Frost, běželi jsme chvíli ve skupince ještě s asi třemi běžci, značení závodu nebylo na jedničku s hvězdičkou a hned po úvod jsme trochu kufrovali, né moc, ale nějaká minutka na to padla a to hned ze startu nepotěší! Ty okolní výhledy mě hnaly stále více a více dopředu, probíhal jsem místy, které jsem znal z loňského Cécéčka kolem Blancu, takže to bylo super, protože jsem věděl, co me v následujících několika kilometrech zhruba čeká. A co víc mě nepotěšilo když jsem asi na dvacátém kilometru doběhl Emelii a pouštěl se do do seběhu na další občerstvovačku. V jednom místě také fandili naši,vím, že mi Sam hlásil umístění někde kolem třicátéhotřetího místa, což byla docela dobrá výchozí pozice na nějaký dobrý výsledek!

SAM_2467_small

Třetí občerstvovačka byla opět velice rychlá, jen doplnit pití a rychle na další kopec – ten nejvyšší v celém závodě. Ten kopec nebyl žádná sranda, stoupali jsme do výšky 2642 m.n.m. Ze začátku lesní cesta, později kameny, technický terén a ve vrcholových partiích velká sněhová pole – krom těch krásných výhledů asi druhý nejlepší zážitek z celého závodu. Poprvé jsem také vytáhl z batohu hole, před závodem jsem hodně přemýšlel jestli si je vzít, ale nakonec jsem udělal moc dobře, protože mi v těch náročných stoupáních a pohybu po sněhu hodně pomohly. Po celý výstup jsem jen někoho přebíhal/předcházel, tady bylo vidět kdo ten začátek přepálil a kdo běží s rozumem! Vrcholové partie byly úžasné, běh po sněhu nebyl až tak příjemný, bylo těžké najít tu správnou stopu, ale hodně jsem si to užíval. Na začátku seběhu jsem se dotáhl na jednoho závodníka, který tam trochu bloudil a nevěděl kudy kam. Byl to Pawel Dybek, kluk z Polska, kterého jsem znal ze závodů Adventure Race, prohodili jsme pár slov, našli správnou cestu a běželi co to dá. Ten sněhový svah byl tak prudký, že jsem ho celý sjel po zadku a tak trochu jsem ulevil nohám. Pawel byl výborný v sebězích a brzy mi utekl, neměl však hole a do kopců byl slabší, takže jsem ho ve stoupání zase dohnal a tak se to opakovalo skoro až do cíle, ale zpět k závodu. Z toho nejvyššího kopce jsme doběhli na pátou občerstvovačku do Vallorcine, toto místo jsem znal z loňska, takže opět jedna velká výhoda, protože následujících několik kilometrů jsem věděl co mě čeká. Stále jsem se cítil velice dobře a začal jsem pomýšlet na nějaký dobrý výsledek, ale pořád jsem se podvědomě trochu brzdil, protože jsem měl před sebou ještě asi třicet kilometrů a poslední kilometry bývají nejzrádnější, člověk se cítí pořád dobře a najednou se to zlomí, člověku dojde a do cíle se protrápí.

SAM_2614_small

Stoupání nebylo tentokrát vůbec náročné, převýšení bylo sice skoro kilometr, ale cesta ubíhala velice rychle, trochu jsem bojoval s orientací, protože tak špatně označenou trasu jsem na MS nečekal, žádné bloudění se už naštěstí nekonalo. Měl jsem před sebou předposlední seběh, panovalo obrovské vedro, spotřeba tekutin byla veliká, pokaždé když jsem běžel kolem nějakého potůčku, tak jsem se musel zchladit, bylo to příjemné a každé takové osvěžení mě hnalo dopředu. V jednom úseku vidím českou vlajku, super pocit, Sam mi hlásí čtyřiadvacáté místo a to mám dva závodníky na dohled! Rychlá občerstvovačka, kontrola povinné výbavy a zvlněným terénem pod poslední velké stoupání, kde se dalo tušit, že se bude lámat chleba. Tempo bylo docela vysoké na to vedro, jak já to nemám rád, kdyby raději mrzlo! V myšlenkách na zimu dobíhám na sedmou občerstvovačku, potkávám tam tři závodníky, mají tam podpůrný tým, který jim vše chystá a oni odpočívají..Neztrácím čas beru colu a vodu a podvědomě se připravuji na poslední stoupání, opět s převýšením přes jeden kilometr. Půl cesty jsem absolvoval s australským běžcem z týmu Salomon, tomu však v půli kopce došlo, musel se zastavit a odpočívat, to už jsem byl několik desítek metrů před ním. Tady byl terén docela technický, kamenné schody dávaly unaveným nohám pořádně zabrat, ideální místo na křeče, kterým jsem poctivým užíváním Anticrampu předešel. Turisté na vrcholu fandili, jako kdybych běžel na čele, člověku to hodně pomůže a povzbudí ho to do posledních kilometrů.

chamonix

Už to byl opravdu docela kousek, posledních zhruba deset kilometrů, náročných deset kilometrů, zpestřených těžkým seběhem do cíle v Chamomix. Výhledy byly fantastické, ledovec Mer De Glace se ukazuje v plné kráse, to jsou okamžiky a důvody proč běhám tyhle závody v horách. Chamonix dole v údolí, myslel jsem si, že už to bude pohoda, ale bylo to ještě zatraceně daleko a ten seběh, ten stál opravdu za to! Zbývalo ještě asi 6 km, sil už moc nebylo, přesto jsem se snažil běžet co to dá a udržet svoji pozici, pořád jsem se za sebe ohlížel, chvílemi jsem se i zastavil, abych se pořádně podíval jestli mě někdo nedobíhá…Cílový doběh, to nejlepší co může člověk tady ve Francii zažít, probíhal jsem poslední metry ulicemi města, všichni fandili jako bych byl někde v první desítce, byl to opravdu super pocit a velký zážitek.

DSC_3142

Do cíle jsem doběhl na 22. místě v čase 12:26 hod., se ztrátou asi 2 hod. na vítěze, jako nejlepší český závodník. Finisherské triko , pamětní medaile a pak ten slastný cílový pocit, že jsem to zvládl a čeká mě už jen odpočinek, spánek a jídlo, hlavně to jídlo!

V hodnocení týmů jsme nakonec obsadili celkové 10. místo, což je myslím na naši malou zemičku bez velkých hor parádní výsledek a jde vidět, že i v našich podmínkách se dá připravit a uspět na těchto náročných závodech!

Na závěr musím poděkovat Czech Skyrunning Association za možnost startu na tomto Mistrovství, dále pak cestovní kanceláři PAMIR7000, která mě podpořila na této akci finančně. Velké poděkování patří také firmám SALOMON, SUUNTO, SALOMON-RUN.CZ, SLS3, LEKI a SPORTIQUE, vybavení těchto značek mi pomohlo dosáhnout tohoto skvělého výsledku! Poděkování patří také všem, kteří toto Mistrovství sledovali a fandili celému českému týmu!





STARŠÍ AKTUALITY

26. 2. 2024 Rohalovská 10
31. 1. 2024 Cross della Vallagarina
11. 1. 2024 Silvesterlauf Peuerbach
25. 9. 2023 Bronz na Běchovicích
17. 9. 2023 Zámecká 5
12. 6. 2023 Rozhovor s Peterem Ďurcem
14. 5. 2023 Vojkovice-Pískovna
30. 4. 2023 Veřovská desítka
všechny články




Podlysáci.cz