Velký rozhovor s Jakubem 1. část

Ve svých 21 letech už patří mezi domácí běžeckou elitu. Poprvé na sebe výrazněji upozornil jako junior nominací na MS do Eugene před dvěma lety, loni do širšího povědomí vstoupil vítězstvím na Běchovicích a následně také 15. místem v kategorii „22“ na krosovém ME v Hyéres. Letos jej trápilo zdraví, přesto se mu podařil významný počin, rychlý čas při jeho srdečním závodě, Hornické desítce. V první části profilu se zaměříme na Jakubovy běžecké začátky, léta na gymnáziu, ale probereme i to, jak se připravuje už jako vysokoškolák.

Nejprve vesnický fotbal, pak atletika ve Frýdku-Místku

Jakub se narodil v malebném prostředí Beskyd, ve vesničce Ostravice. Krásné horské prostředí jej svádělo k neustálému pohybu. „Jako kluk jsem trávil většinu času s kamarády venku. Počítač jsme sice měli doma již od roku 2001, ale pokud si dobře vzpomínám, tak jsem na něm příliš času netrávil. Dnes dostává téměř každé dítě mobil, tablet nebo notebook už na prvním stupni, to pak na pohyb příliš času nezbývá. Já jsem spíše lítal venku po lese, stavěl jsem bunkry, jezdil s rodiči na hory a ve věku od 8 do 10 let hrál u nás na vesnici za přípravku fotbal. Trenéři mě stavěli na všechny možné posty kromě brankáře. Jezdili jsme na zápasy po okolních vesnicích, v začátcích všude prohrávali, ale postupem času to bylo lepší.“ 

Přesto Jakub s fotbalem skončil a jeden rok se rozhodoval, kterému dalšímu sportu se budu věnovat. „Nakonec zvítězila atletika, zčásti i proto, že se jí ve Slezanu Frýdek Místek věnoval můj starší brácha. Následující čtyři roky jsem docházel na tréninky 3x týdně k Tereze Droppové a Kláře Maštalířové. Tréninky byly zaměřeny na všechny atletické disciplíny.“

Do patnácti let byl Jakubův trénink zaměřený všeobecně, čemuž přispěl i fakt, že navštěvoval sportovní základku s rozšířenou výukou tělocviku na pět hodin týdně. „Věnovali jsme se převážně míčovým sportům – fotbalu, florbalu, házené, basketbalu a softbalu. Běžecká specializace měla své počátky okolo mých 15 let. Vše se ale vyvíjelo velice postupně.

Prvními atletickými starty Jakuba byly Májové závody v roce 2006. „Startoval jsem v bězích na 60 m a 500 m a házel kriketovým míčkem. Jak jsem tehdy dopadl, to už si nepamatuji, každopádně jsem pak začal běhat závody mládeže v rámci Běžecké ceny Frýdku-Místku a měl radost pokaždé, když se mi podařilo získat medaili nebo pohár. Největším závodem pro mě byla už tehdy Hornická desítka, kde jsem byl už jako malý kluk nejvíce nervózní. Klasikou, kterou jsem tehdy absolvoval, byl i atletický čtyřboj při Poháru rozhlasu, kde jsem měl nejvíce navrch v dlouhém běhu, ale dokázal jsem slušné hodit i míčkem. Naopak mi nikdy nešel skok daleký, to byla utopie.“

Ideální podmínky pro gymnazisty

V žákovské kategorii vévodil ročním českým tabulkám na 1500 metrů a po dokončení základní školy byl bez problémů přijatý na sportovní gymnázium. „Na gymplu byly nejlepší podmínky, jaké si může běžec na střední škole přát. Bydlel jsem na internátu, hned vedle byla škola, tělocvična, dráha, posilovna, regenerace a jídelna. Všechno bylo pohromadě a člověku odpadlo dojíždění. Navíc byl pouhé 2 kilometry odtud Bělský les s 900 metrovou pilinovo – pískovou dráhou a o něco blíže krásné terénní cesty kolem řeky Odry. Již od 15 let jsme měli možnost dvoufázového tréninku. V rozvrhu totiž chyběl tělocvik, místo něhož jsme měli 3x týdně (ráno od 8 do 10 hod) čas vyhrazený pro dopolední tréninky.“

S gymnáziem výborně spolupracuje vítkovický atletický klub, někteří tamní trenéři jsou i trenéry na gymnáziu. To je i případ Jakubova kouče Vladimíra Černého (osobní rekord na stýplu 8:42.2), na nějž jeho svěřenec nedá dopustit. „Školu navštěvovala celá řada výborných běžců. Měli jsme v tu dobu super skupinu. V roce 2014 jsme splnili spolu s Honzou Frišem a Adamem Zenklem limity na MS juniorů, takže si myslím, že tento systém přinesl své ovoce. Tréninky byly náročné, ale měly systém a vzestupnou tendenci. Absence (ve škole) se moc neřešily, nebyl problém jezdit na 2-3 soustředění ročně. Dalšími svěřenci pana Černého na gymplu byli například půlkaři Daniel Grecman a Jakub Ševčík, mílaři Radek Karnufek a Tomáš Bednář nebo vytrvalec Vojta Schneider. V tréninkové skupině vládla pohoda, s trenérem jsme vycházeli všichni moc dobře. Stejně tak je tomu i dnes,“ popisuje Jakub poměry v „Black Teamu“.

V dobách gymnázia jezdil mladý vytrvalec dvakrát ročně na soustředění do Vysokých Tater, Melaga nebo na Zadov. V současnosti se dostane na Štrbské Pleso (1300 m n. m.) 3x za rok. „Před MSJ (2014) jsme byli na Zadově dokonce přes tři týdny. Bývám tam často, že v té výšce oproti nížině příliš velký rozdíl necítím. Pro dostatečnou aklimatizaci mi stačí dva až tři dny klusat a poté již mohu intenzivně trénovat. To na soustředění v Melagu (1800 m n. m.) jsem cítil výšku mnohem více.“

Plán není dogma

Trenér Černý připravuje hlavně mladé běžce na sportovním gymnáziu a k tomu i několik dospěláků. Jakub vzpomíná rád na období před skvělým návratem po zranění. „Dva týdny před Hornickou desítkou jsme všichni odjeli na soustředění na Zadov, kde jsme odběhali některé tréninky společně.“

Mimo soustředění však absolvuje 95 procent tréninků sám. „S koučem jsme ve spojení přes mobil nebo e-mail a jednou až dvakrát týdně za ním dojíždím na trénink do Ostravy. Trénuji u něho již 6 let a mám pocit, že jsme po těch letech již dobře sehraní. Pokud mohu říci za sebe, postupem času je náš vztah více a více kamarádštější, zvláště když trenér vidí, že se snažím udělat pro dobrý výsledek maximum.“

Tréninkový plán nevnímá Jakub jako dogma, ale spíše jako nástin toho, co by měl absolvovat. „Snažím se dát na své pocity. Pokud se mi běží skvěle, tak si malinko přidám, pokud špatně, trénink zredukuji. V momentě, kdy se o mně pokouší nachlazení či chřipka, tak intenzivní trénink posunu, a jdu si raději zaklusat. Je však rozdíl v pocitech, když člověk opravdu nemůže nebo leniví. Já s tím problém nemám, ale mohou jej mít mladší běžci, když si řeknou – „nepůjdu běhat, co se stane“.

Já se na každý trénink těším, u žádného typu tréninku si neříkám „ať to mám za sebou“ nebo „to se mi nechce“, ale v přípravě si většinou nic nedokazuji a nezávodím. Stalo se to jen několikrát. Nejde o to se tréninkem zničit, ale spíše výkonnostně posunout. Pro mě jsou prioritou závody, abych tam předvedl své maximum. Jsem rád, že trenér zvyšoval moji tréninkovou zátěž postupně, ale znám případy mladých běžců, kteří byli často přetrénovaní již od žáků, jejich výkonnost klesala a oni při přestupu na vysokou školu nebo do práce s běháním skončili.“

Na soustředěních nebo v Ostravě odběhá Jakub velký počet intenzivnějších tréninků s následným měřením laktátu, podle čehož se dá relativně přesně určit hladina optimálního běžeckého zatížení. Měření tepu při intenzivnějších trénincích nepoužívá, změří si jej jen při některých klusech, to aby neběžel příliš rychle.

Většinu odběhá v Beskydech

Objem naběhaných kilometrů drží Jakub na mladého vytrvalce na rozumné hranici. „V posledních třech letech se kilometráž stabilizovala na 4000 – 4500 km ročně. V závodních týdnech 70-80 km, v objemovém období 120- 130 km týdně. A to ještě v různých obdobích nahradil některé dlouhé běhy cyklistikou a na horách běžkami. Kilometráž však považuji pouze za jeden z ukazatelů jak analyzovat trénink. Mnoho lidí hodnotí trénink jen podle toho, kolik naběhají za týden kilometrů nebo jak rychle klušou. Tohle já příliš neřeším. Po těžkých trénincích klušu klidně i po pěti minutách nebo pomaleji. Naopak pokud běžím o víkendu volný dlouhý patnáctikilometrový běh, tempo se blíží ke čtyřem minutám na kilometr. Vedu si poctivě tréninkový deník, takže mohu tréninky a pocity porovnávat až několik let dozadu.“

Trénink vítkovického závodníka se odehrává z 90 procent doma v Beskydech. „Jsem spíše vesnickým typem člověka – doma to mám nejraději, protože jsem tam vyrůstal. Musím říct, že mám při tréninku moc rád výhledy na beskydské scenérie. Přímo nad naší vesnicí je Lysá hora, naproti ní Smrk, naše vesnička je schována v údolí mezi nimi. Najde se tu i několik rovinek, ale nemohu si příliš vybírat. Zato kopců je tu tolik, že mohu běžet pokaždé někam jinam. S bráchou Janem, výborným skyrunnerem a ultramaratoncem, si zajde občas zaklusat či na svižný výšlap (někdy to dá zabrat) do okolních hor, jinak má jejich trénink odlišný charakter. Navzájem se však vzájemně hecují a podporují.

Ostravický rodák odběhal v době gymplu spoustu tréninků i v Ostravě, kam dojíždí (40 minut autem nebo busem) za trenérem i dnes, ale vždycky mu tam trochu vadí smog. „Dnes je ho tam sice o trochu méně než před lety, přesto na mě takové prostředí občas působí depresivně, než že by mě nabíjelo.“

Motivace k běhání roste s tím, jak atletiku víc a víc sleduje

Zajímavým aspektem Jakubovy kariéry je stále se stupňující zájem atletiku. Mezi jeho vzory dnes patří opravdoví běžečtí mistři. „V televizi jsem jako kluk hodně sledoval fotbal a okrajově i jiné sporty. Na velké atletické závody jsem se začal dívat až jako aktivní atlet. Běhání jsem se zpočátku nevěnoval s nějakým konkrétním cílem. Spíše jsem chtěl smysluplně využít čas, být v partě a užít si legaci. Všechno šlo pozvolna a až postupem času, když začaly přicházet první úspěchy v žácích, dorostu a juniorech.“

Nejdříve byly cílem medaile na republice, a když se to podařilo, začal jsem si zvedat laťku výkonnosti výše. „Do dorostu jsem atletice příliš nerozuměl, orientovat jsem se začal až v dorostencích, kdy jsem sledoval tréninky světových běžců a videa na YouTube. Mým oblíbeným běžcem je Gallen Rupp, který mě nejvíce nadchnul na londýnské olympiádě, kde získal v krásném závodě na desítce stříbrnou medaili. Tento závod jsem si moc rád pustil již mnohokrát.“

„Dnes se nejvíce zajímám právě o špičkové běžce z Oregonu, kde je jich velká koncentrace a sleduji na sociálních sítích Oregon Project (Rupp, Farah, Centrowitz) a Bowerman Track club (Jager, Hill). Je to pro mě výborná motivace. Zajímavé bylo, že někdy v druhém ročníku (gymplu) jsem poprvé viděl film o Prefontainovi, který běhal taky v Oregonu a zhruba v té době byla zveřejněna informace, že se MS juniorů bude konat v Eugene, ve státě Oregon. I tohle byla výborná motivace.“

„V poslední době se mi také moc líbily rozhovory s Honzou Pešavou a Jirkou Sýkorou v časopisu B, který vydávají tři babičtí nadšenci z klubu SK Babice. Přečíst si rozsáhlé rozhovory s takovými borci a ukázky jejich tréninku, to pro mě byla další inspirace. Dobře vím, že jejich trénink není možné kopírovat, přesto bylo moc zajímavé nahlédnout do jejich tréninkové kuchyně. Všude se mluví o tom, jakých dosáhli časů, ale málokde existuje možnost dočíst se o jejich konkrétním tréninku. Většinou se všude publikuje nejkvalitnější týden, kdy měl ten který běžec největší formu.“

„Pravděpodobně neexistuje obecné know how, jak dosáhnout špičkových výkonů. Trénování je vysoce individuální a každému sedne něco jiného. Sestavit trénink tak, aby daný jedinec dosáhl svého potenciálu, je těžké. Taky je třeba mít jednoduše štěstí. Jedno je ale určitě u všech nejlepších běžců stejné – k dosažení skvělých časů je potřeba mnoho let náročné tréninkové dřiny.“

Mladý vytrvalec se zajímá i o výkonnostní vývoj českých špičkových běžců. „Zjistil jsem, že málokdo z nich byl dobrý již v žácích. Mnoho výborných běžců začínalo s tréninkem později nebo přesedlalo na běhání z jiného sportu.“ Pokud nahlédneme do českých žákovských historických tabulek, opravdu minimální počet závodníků to dotáhl i do české seniorské špičky. Někteří z nich po poklesu výkonnosti v dorostu a juniorech ztratili o atletiku zájem, jiní dali přednost studiu, zaměstnání. A někteří z nich byli tréninkově přetěžováni příliš ambiciózními rodiči a trenéry.

Ze špičkových žákovských běžců se však občas zrodí i skvělí dospělí běžci nebo běžkyně. „Moc se mi líbí odvážný způsob, jakým závodí Simona Vrzalová. To je neuvěřitelně talentovaná holka, která na to, v jakých trénuje podmínkách, dosahuje opravdu úžasných výkonů.“ Dodejme, že i Simona měla velkou radost z Jakubova výkonu při Hornické desítce. Dokonce se vsadila s jedním z kamarádů, že Zemaník porazí svého jmenovce Holušu a sázku vyhrála.

Jako vysokoškolák má v Ostravě slušné podmínky

V současnosti studuje Jakub třetí ročník oboru ekonomická geografie a regionální rozvoj na Ostravské univerzitě. „Studium se sportem se mi daří skloubit celkem dobře, možná i proto, že jsem si rozložil třetí ročník. Pokud bych chtěl odjet někam na měsíční soustředění, měl bych problém s absencí. Na naší škole totiž není možnost studia podle individuálního plánu, jako je tomu na Vysoké škole báňské. Tu studuje mnohem více sportovců. Já si ale vybral školu spíše kvůli oblíbenému oboru – zeměpis mě moc bavil už na základní a střední škole.“

Tak jako dalším českým běžeckým nadějím přišly nabídky z amerických univerzit i Jakubovi. „Já už měl v té době vybránu Ostravskou univerzitu a do Ameriky se mi nechtělo odcestovat.“

Podmínky pro přípravu má Jakub vzhledem ke studiu na vysoké škole dobré. Je zařazen do centra VSCM (Vrcholové sportovní centrum mládeže), kde jsou soustředění nejlepší čeští atleti do 22 let. Finanční pomoc dostává i od organizace CISO (Centrum individuálních sportů Ostrava), podporující v Ostravě finanční pomocí mladé sportovce.

„Finance z VSCM a CISA mi pokryjí 80 procent nákladů na běhání. Zaplatím si tím všechna soustředění, materiální vybavení, suplementy a regeneraci. Navíc dostávám i finanční příspěvek od naší obce a v neposlední řadě chodím do BRC na Čeladné, kde je kryokomora a na welness do Hotelu Sepetná u nás na Ostravici, kde je welness. To mám vše zdarma. K tomu si vyběhám nějaké peníze na závodech, které opět investuji zpět do běhání. Když to shrnu, tak mě letošní běžecká sezóna stála 60 000- 80 000 Kč. Soustředění, materiální vybavení, regenerace, cestování, nutriční doplňky. Moc si vážím, že do mě někdo vkládá peníze a že nemusím do běhání kromě tréninku investovat téměř nic.

Otazníky nad podporou elitních běžců

Dříve byly ve střediscích vrcholového sportu zařazeny ročně desítky běžců, mnozí z nich mezinárodní výkonnosti nedosáhli, z této základny však občas někdo výkonnostně vyletěl nahoru. A i v širším měřítku byla výkonnost těch nejlepších mnohem vyšší. „Běžců, kteří mají opravdu profesionální podmínky, není v Čechách mnoho. Několik dalších závodníků má podmínky o poznání horší. Pobírají dost nízký plat, pokud jsou studenty a nemají rodinu, tak to ještě jde, ale v opačném případě to musí být ohromně náročné. Mnozí z nich dostanou smlouvu pouze na rok, stačí jedno zranění a jsou ze hry venku. Přijde mi škoda, že když zaběhl před čtyřmi lety Honza Kreisinger maratonský limit na olympiádu, neprojevilo o něho žádné středisko zájem. Dostal se na vrcholnou akci a neměl z toho kromě dobrého pocitu prakticky nic.“

V České republice je ohromný boom, běžecká ekonomika vzkvétá, ale české špičce to mnoho nepřináší. „V Americe mají velké firmy (Nike, Adidas, New Balance) své týmy běžců po celé zemi, které sponzorují materiálně i finančně. Bylo by skvělé, pokud by se našel i tady investor, který má běhání rád a chtěl do něj dát peníze. Nespoléhat se jen na střediska, která jsou dotována ministerstvy.“ Ani Jakuba Zemaníka, držitele nejlepšího českého času na desítku za poslední léta, zatím žádný výrobce sportovní obuvi neoslovil.

V poslední době probíhají jednání o možnosti zřídit v Ostravě středisko vrcholového sportu. „Máme tady k dispozici novou halu, nejlepší stadion u nás, takže nevidím jediný důvod, proč by v Ostravě středisko nemohlo být. Pokud by se to podařilo, bylo by to fajn, protože na Ostravsku nebo v blízkém okolí začínalo kariéru ohromné množství špičkových atletů, kteří pak museli odejít do Prahy (Holuša, Kudlička, Balner – všichni Opaváci, Maslák – Havířov, Rosolová – Orlová, Masná – Kopřivnice). Například i kluci z naší skupiny Honza Friš a Adam Zenkl museli odejít od našeho trenéra za lepšími podmínkami do Prahy. Honza letos zaběhl u Pavla Červinky 1500 m za 3:41.45, Adam dosáhl u Jiřího Sequenta času 3:46.00. Snad se to brzy změní,“ uzavírá Zemaník.

Převzato z webu: http://www.ceskybeh.cz/