Rozhovor – Daniel Orálek: „To běhání mě prostě baví“


23. 2. 2023 Jakub Zemaník Ostatní

Někdo vydrží běhat rok, někdo pět let. Motivace máme každý rozdílné. Někoho žene představa vysportované postavy, někoho cesta za medailemi a vítězstvími. Ale co žene člověka, který vydrží u běhání 40 let a nehodlá skončit? Který už má na kontě přes 150 ultramaratonů a ještě chce přídávat další? Nejen o tom si budeme povídat s ultramaratóncem Danielem Orálkem.

Jaké byly tvoje začátky s běháním?
S atletikou jsem začal v roce 1982 v Židlochovicích u Františka Němce, to mi bylo 12 let. Samozřejmě jsem zkoušel vrhnout kouli, skákat do výšky či dálky, ale brzo bylo jasné, že ze mě bude běžec. Neměl jsem žádnou rychlost, žádnou sílu v odraze…

Brzy si tě vzal pod svá křídla známý český trenér Jiří Sequent….
U p. Sequenta jsem začal trénovat kolem roku 1985 a byl jsem u něho tuším do roku 1993. V mládežnických kategoriích jsem zpočátku neměl žádné výraznější úspěchy, ale kolem osmnáctého roku jsem začal sbírat medaile na mistrovstvích republiky. Dohromady jsem jich měl nějakých sedm, tehdy se běhalo mistrovství Československa i České republiky. Posbíral jsem je v krosu, v hale i venku. V 19 letech jsem běžel desítku na dráze za 30:13, což byl tehdy juniorský národní rekord. V jedné sezóně jsem zaběhl tři kvalitní desítky: 30:34, 30:20, 30:13 a všechny byly lepší než původní rekord.

Kam se ubírala tvá kariéra po tomto úspěchu?
S touto výkonnosti jsem se do střediska nikam nedostal, takže jsem zůstal v Brně, ale můj trenér začal trénovat mládež na Dukle v Praze. Ve 21 letech jsem se ještě zlepšil na dráhové desítce na 29:50 min a půlmaraton jsem zvládl za 64:30 hod. Jednou se snad běžel ve Francii i rychleji, ale nemám z té doby žádný záznam.
Ve 23-24 letech jsem byl už dost vyčerpaný, jezdili jsme na závody do zahraničí, a to bylo hodně náročné. My jsme jezdili za rok klidně 10-15x na závod ven a kolikrát to byly dva závody během víkendu. Zpětně to byla chyba, ale taková byla doba. Na dráze peníze nebyly a pokud nebyl člověk ve středisku, tak neměl nic.

Následovala závodní odmlka, ale v roce 2000 ses začal objevovat na závodech Brněnského poháru a v roce 2005 jsi okusil kouzlo ultramaratonu. Jaký to byl rozdíl oproti kratším tratím?
V té době jsem si říkal, že bych mohl nějaký zkusit. Připadalo mi to snadné, ale záhy jsem zjistil, že to snadné není. Rozdíl je obrovský. Na desítce nebo půlmaratonu jsem nikdy nedoběhl tak, abych musel dostat kapačku anebo aby mě křísili. Na půlmaratonu se člověk vydýchá a je v pohodě, kdežto po ultramaratonu se kolikrát ani po hodině nemůžu postavit na nohy.

Jak se vlastně definuje ultramaraton a která z disciplín ti nejvíce seděla?
Je to v podstatě cokoli delšího než maratón. V ultra se běhají úplně  všechny vzdálenosti od 50km až po mnohadenní závody. V disciplínách 50 km, 100 km, 24 hodina a  ultratrail se koná Mistrovství Evropy i Mistrovství Světa.  Zkusil jsem všechno, ale nejvíc mi seděla stovka. Pokud chce někdo uspět na vrcholných akcích, musí zvládnout stovku pod 7 hodin. Je to přibližně 4min/km, což je pro kdejakého atleta sranda, ale běžet v takovém tempu stovku je dřina. Zkoušel jsem i horské ultramaratony, ale ty jsou na mě moc technické. Beskydskou 24hodinovku na Lysé jsem musel po 11 hodinách vzdát, protože jsem měl úplně odvařená stehna. Ale některé běhavější ultratraily s příznivým profilem mi seděly, např. Mozartova 100 stovka převýšením 2500 m.

V době, kdy jsi začal trénovat na ultramaraton, tak moc metodických materiálů oproti dnešku nebylo a ty jsi se musel spolehnout sám na sebe. Jaká byla cesta v objevování toho tréninkového know-how?
To byl problém, protože já jsem pořádně nevěděl, jak mám trénovat. Byla to velká neznámá, hledal jsem, co funguje a co ne. Jaké tempo si můžu při závodě dovolit, co mám sníst a vypít, jestli mi zabere kofein, jestli si mám během závodu měnit boty? Chvíli mi trvalo, než jsem přišel na to, co ultramaratony obnáší a jak se na ně připravovat. První zásada byla naběhat více kilometrů.

V nejlepších letech jsi týdně běhal 160-180 km, což se zase tak neliší od přípravy na maratón, rovněž ses nebál přidat i intenzivnější tréninky…
Určitě jsou lidé, kteří běhají víc než já a jsou i takoví, kteří zaběhnou slušně ultramaratony i z nižší kilometráže. Já jsem kladl důraz zejména na objem v nízké intenzitě, ale běhal jsem i solidní tempa. Využíval jsem kratších závodů k tréninku rychlejších temp. Kolem roku 2008-2010 jsem zvládal půlmaratony kolem 68-70 min. Samozřejmě záleží o jakou vzdálenost jde, ale rychlejší tréninky jsem zařazoval. Když mám běžet stovku po 4 min/km, tak musím mít dostatečnou rychlostní rezervu, běhat bez problému po 3:30-40/km, aby mi to tempo stovky připadalo v pohodě.
Tím, že pracuji, tak jsem neběhal nikdy dvoufázově. Klasicky jsem běhal denně 20-30 km, v případě tempového tréninku jsem rozklusal a vyklusal 5 km a mezitím jsem šel tempový běh. Co se týče odpočinku, tak nepreferuji dny volna. Více mi vyhovuje, když si zaklušu, den volna mě znervózňuje. V minulosti tomu tak nebývalo, ale teď už si 2-3 týdny odpočinku po sezóně dám. Ale i tak se snažím trochu hýbat.

Nabízí se ještě otázka, jestli jsi do tréninku zařazoval extra dlouhé běhy?
Kupodivu jsem moc extra dlouhých běhů nezařazoval. Co si tak pamatuji, tak nejdelší běh, co jsem absolvoval, tak měl 60 km. Ale to bylo výjimečně, spíše to bylo 40-50 km. Ale dost jsem to nahrazoval závody. Závodil jsem intenzivně, za rok třeba 65 závodů a z toho 20 ultramaratonů, takže to mi posloužilo jako perfektní trénink.

Z kratších tratí si dovedu představit ten nekomfort: lapání po dechu, svaly zalévající se laktátem a s rostoucí vzdáleností musí běžec vkládat víc a víc síly do každého kroku,  ale jak bolí ultramaraton?
Svaly bolí jiným způsobem, dochází tam k velkým otokům, postupně máš namožené svaly a může se to projevit kdekoli. Kolikrát jsme běžel a příšerně jsem cítil kolena nebo kyčle, dokonce i ramena nebo za krkem. Když třeba člověk běží desítku, tak běží na doraz až třeba poslední kilák, ale u ultramaratonu to můžou být i celé hodiny. Dalším strašákem je nevolnost. Někdy mi bylo tak špatně od žaludku, že nejsem schopný přijmout žádné tekutiny a jídlo.

Co dělat v momentě, kdy dostaneš hlaďák?
No to je nejhorší situace, kterou jsem zažil, kdy má hlad a zároveň je mi zle. Ale u ultramaratonu to jde ještě zvrátit, musíš se prostě najíst a doufat, že se z toho tělo dostane. Někdy se však sešlo všechno tak, že jsem dostal hlaďák, bylo mi zle a ještě jsem se pozvracel. Ale naučil jsem se běhat nalačno a brát z tuku, takže se nato dá připravit.

Na ultramaraton člověk musí podstoupit náročnou fyzickou přípravu, ale ta není všechno. Mentální aspekt v takto dlouhých závodech hraje důležitou roli…
Ultramaraton je v tomto specificky. Moc nevěřím na hesla, že hlava hraje půlku výkonu. Bez toho, že člověk nemá natrénováno, tak hlava to neutáhne. Nejdůležitějším aspektem je motivace. Ve chvílí, kdy je člověku blbě, tak se velice rychle dostane na dno a může to rychle vzdát. Udržení motivace je těžké a je třeba se to naučit. Mít nějaký cíl, ale ten cíl se musí postupně měnit. Když to nevychází na vítězství, tak si člověk musí najít zase něco jiného, co ho žene dopředu.
Další strategií je ,,kouskování”. Když má člověk před sebou 10-15 hodin, tak to je strašná představa. Tudíž je nutné si to rozkouskovat na menší úseky a dávat si menší cíle. Doběhnout na občerstvovačku, kde doplním energii, na chvílí si sednu apod.

Stalo se ti někdy, že jsi vzdal hlavou?
Stalo se mi to, ale spíš ze začátku. Rozhodně nejsem zastánce hesel typu never give up. Nemůžu říkat, že nikdy nevzdám, neboť už mám třeba nějaké limity či zdravotní indispozice, které když překročím, tak riskuju těžké zranění. Několikrát jsem zabalil, protože jsem tyto rizika rozpoznal a nikdy jsem toho nelitoval.

Jak pracuješ s motivací a kde ji po tolika závodech stále čerpáš?
Není to tak jednoduché a trvalo nějakou dobu než jsem k tomu dospěl. Když jsem byl mladší, tak jsem nad tím vůbec nepřemýšlel, později jsem chtěl zkrátka vyhrávat a být co nejlepší a trénink byl nutností. V ultra se mi ta motivace trochu změnila, protože jsem zjistil, že mě to běhání prostě baví. Když člověk odběhne, tak se hned cítí lépe. Radost mi dělá i to, když se po tréninku osprchuju nebo mám větší chuť na jídlo. A čím víc uběhnu, tím ty emoce jsou větší. Vítězství je pak bonus k tomu všemu. Jestli ovšem chce člověk vydržet u běhání dlouho, tak si musí najít i jinou motivaci než jen vyhrávat závody. Úspěch je dobrá motivace a vždycky se snažím vyhrát nebo se co nejlépe umístit. ale dlouhodobě musíš mít i další motivace a ta nejlepší je, když tě to jednoduše baví. Ale určitě si vážím i uběhnutí vzdálenosti. Když dá člověk 200 km a ohlídne se zpátky, tak to je úžasné, co je schopen zvládnout.

Od roku 2016 se začaly objevovat karbonové boty. Máš je odzkoušené?
Mám vyzkoušené jedny karbonky od Pumy, ale nepřipadá mi, že by to byl nějaký zázrak. Podle mě mají karbonové boty smysl pro běžce top úrovně, ten kdo šoupe nohama efekt moc nepozná. Nejradši mám model Adidas Adios, ale poslední řadu trochu změnili a přijde mi, že jsou příliš těsné. Pro mě je nejdůležitější, aby ta bota byla pohodlná a lehká. Ještě mám Adidas Takumi Sen. Jedná se o lehké boty ve kterých běhám i maratóny i stovky a v těch se mi běhá líp, mám tam dobrý kontrakt s povrchem. Mám pocit, že čím je bota tenčí a tvrdší, tak lépe zabírám.

Co další technologie?
Vyzkoušel jsem si MySasy, mimochodem ta technologie je stará 30 let, sledovat HRV (variabilitu srdeční frekvence) uměl už Polar. Zkusil jsem to, ale nějak se mi potom do toho nechtělo investovat. A v současné době používám Garmin Forerunner 955. Samotný trénink si však chystám nehledě na údaje ze sportestteru. Z mého pohledu je důležité sledovat HRV, abych se nedostal do dlouhodobé únavy, do které jsem se v minulosti často dostával. I během závodu používám TF pás. Vyhodnocuji si i další charakteristiky běhu: délka kroku, délka odrazu, zatížení levé a pravé nohy, měření wattů. Přijde mi, že atletika, potažmo běhání byla v tomhle směru například za cyklistikou pozadu. Teď si myslím, že se technologie hrají čím dál tím větší roli i tady. Trénink už není jen o citu a vyhodnocování trenéra, ale roli hraje i analýza a vyhodnocování dat.

Každý závod může být nejtěžší zkouškou v kariéře, ale ty ses vydal až do Údolí smrti v USA, abys absolvoval, co se teplotních podmínek týče, nejextrémnější závod ve tvé kariéře…
Tvrdí se, že je to nejtěžší ultra na světě, ale spíš to je hlavně marketingový slogan. Trať měří 216 km, běží se z nejnižšího bodu USA -86 m n. m. do 2600 m n. m. Závod se koná v červenci v Údolí smrti. Teploty se pohybují kolem 50°C., v noci kolem 25-30 °C a je tam velké sucho.  Jediný specializovaný trénink na extrémní teplotní podmínky jsem absolvoval v sauně, kde jsem měl rotoped a při 70°C jsem šlapal desetiminutové intervaly. Každý závodník musí mít povinný doprovod, tedy 1-2 auta a 2-4 lidi+zásoby ledu, pití a jídla. Organizátor ti v podstatě dá startovní číslo a pak se starej sám.  Každou míli musí doprovodné auto zastavit a závodník se musí občerstvit, tudíž i pro ten doprovod to není žádná dovolená. Kritéria pro přijetí jsou přísné. Musíš už mít za sebou několik ultramaratonů a je to finančně nákladné. Startovné vyjde na cca 1400 dolarů a samozřejmě zaplatit si doprovod, cestu, zásoby jídla a pití. Podmínkami to byl nejtěžší závod, ale zvládl jsem to dobře, doběhl jsem desátý.

Po uvedení knížky Born to run se všichni zbláznili do chia semínek a každý začal běhat přirozeně, tedy v minimalistických botách. Ty ses do Měděných kaňonů vydal dvakrát, tak je všechno tak, jak je v knížce psáno? Dokonce jsi tam absolvoval i závod proti Tarahumarům…
Z hlediska vykreslení Tarahumarů, tak je ta knížka relativně pravdivá. Je to jeden z posledních národů, který si žije po svém a opravdu běhají. Běhání ale neberou tak jako my: neběhají pro zdraví nebo kvůli vítězstvím, ale protože se potřebují někam dostat. Ale i to se už mění, neboť někteří zjistili, že si běháním můžou vydělat peníze. Navíc hrají starou běžeckou hru rarajipari, kde závodí dvě družstva proti sobě a v rámci téhle hry absolvuji 100-200 km. Není to však nic nového, v Čechách o tom psal už kdysi Miroslav Stingl.  Určitě není pravda, že běhají bosí. Běhají v sandálech z pneumatik. Kniha vzbudila zájem o minimalismus, ale z mého pohledu to byl nesmysl. Některým lidem budou minimalistické boty sedět, ale bude jich spíše menšina. Pro většinu ultramaratonců, kteří běhají vysoké objemy to není vhodné.
Od malička jsme zvykli běhat v botách. Tehdy jsme to tak neviděli, ale prakticky celé mládí jsem trénoval v tretrách, které neměly podrážku a ani boty tehdy neměly velké tlumení. A mělo to své dopady, protože spousta lidí kolem mě měla problémy s achilovkami. Další mýtus jsou chia semínka, jak to v knížce popisují. To ti indiáni vůbec neznají. V Mexiku se to pěstuje, ale o 500 km jinde. Co se týče závodu, tak jsem se tam vydal v roce 2012 se skupinkou Čechů. Závod měří 80km s převýšením kolem 2500m. Je to poměrně těžký trailový závod. Tenkrát se mi podaří doběhnout druhý, hned za místním Tarahumarem. Po deseti letech jsem se tam vrátil a doběhl jsem čtrnáctý.

V roce 1982 se do Řecka vydalo 5 členů britské Royal Air Force, aby si ověřili, zdali je možné doběhnout z Athén do Sparty za den a půl. Údajně to takhle zvládl posel Feippides v antických časech, když běžel do Sparty pro pomoc v boji s Peršany. Povedlo se a další rok vznikl legendární závod Spartathlon, kterého ses mnohokrát účastnil, tak jaké dojmy a poznatky máš z tohoto běžeckého klání?
Atmosféra podél trati je úžasná a člověk má pocit, že dělá od začátku do konce něco výjimečného. Každých 5-10 km je nějaké občerstvení a po celé trati povzbuzují lidí. Ve vesnicích, kterými se probíhá to je celoroční událost. Když doběhneš, tak v cílí panuje úžasná atmosféra. Cítíš se jako ten posel, který uběhl tu ohromnou vzdálenost. Musíš se dotknout nohy sochy krále Leonida, dají ti na hlavu olivový věnec a napiješ se symbolicky vody z řeky Eurotas. Poté tě odvedou do stanu a vrhnou se na tebe ženy, které tě ošetří a umyjí nohy. Takže tyto věci dodávají tomuto závodu jedinečnou atmosféru. Přibližně 95% se běží po silnici, pár kilometrů se běží po polňačkách. Běží se za plného provozu a závod měří 246 km. Nejlépe jsem doběhl hned při své premiéře na pátém místě za 26 hodin a 40 min. Při druhém startu jsem dokonce vedl až do 160.km, pak mě ale doběhlo totální vyčerpání, navíc ten rok panovalo největší vedro v historii a doběhlo pouze 75 lidí z přibližně 400 startujících.  Čtyřikrát jsem nedokončil.

Máš spočítané, kolik jsi za svoji kariéru absolvoval ultramaratonů a jaký dopad to má tvůj pohybový aparát?

Mám za sebou 40 let tréninku a 18 let se věnuji ultramaratonům. V podstatě to bylo v pohodě do předloňského roku, kdy jsem si těžce poškodil koleno a mám trochu problém s chodidly, ale jinak si myslím, že to jde. Jako amatérský běžec jsem na regeneraci nikdy neměl čas. V dobách, kdy jsem běhal 160-180 km, tak mi nezbýval na regeneraci žádný čas. Co se týče ultramaratonů, tak to nemám přesně spočítané, ale kolem 150 ultramaratonu to bude. Jenom čistých stovek bude kolem čtyřiceti-padesáti.
Co si všímám, tak že se mi s věkem ztrácí rychlost. Zkoumal jsem, čím to je a zjistil jsem, že se vytrácí síla. Mám kratší krok, u rychlejších temp mám pocit, jako bych si měl urvat nohy. Ale vytrvalost se ztrácí pomaleji, takže se dá běhat do pokročilejšího věku a ta konkurence je tam nižší, takže se dá uspět i v pozdějším věku.

Jak to vidíš dál? Co tě čeká do budoucna?
Nehodlám skončit, pokud mě neskolí nějaké zranění. Kdyby to zdravotně nešlo tak samozřejmě skončím, mám spoustu dalších věcí, co můžu dělat. Ale dokud můžu, tak chci běhat. Ještě bych se chtěl vrátit na Spartathlon a zkusit to nejdelší na co si troufám, tedy šestidenní závod. Ultramaraton není moc věkově omezený a hlavně je to čistě amatérský sport. I když popularita ultra v poslední době roste, tak drtivá většina lidí ho dělá amatérsky. Situace by se snad změnila jen v případě, kdy by se ultrazávody dostaly do olympijského programu nebo se začaly vyplácet velké finanční odměny, které by přilákaly třeba i více afričanů.





STARŠÍ AKTUALITY

4. 6. 2024 Poludnica Run
21. 4. 2024 Ještěd Skyrace
26. 2. 2024 Rohalovská 10
31. 1. 2024 Cross della Vallagarina
11. 1. 2024 Silvesterlauf Peuerbach
25. 9. 2023 Bronz na Běchovicích
17. 9. 2023 Zámecká 5
12. 6. 2023 Rozhovor s Peterem Ďurcem
všechny články




Podlysáci.cz