Lycian Challenge Adventure Race


18. 11. 2011 Extrémní závody

Turecko – země půlměsíce, tak přesně tady nás zavedl Evropský pohár v Adventure Race. Třetí ročník závodu Lycian Challenge byl opravdu velkým zážitkem a nakonec i s dost dobrým výsledkem. V konkurenci 13 týmů z Turecka, Španělska, Francie, Itálie, Polska, Dánska, Švédska a Velké Británie jsme vybojovali 5. místo!

Z celé cesty do Turecka jsem měl docela velký respekt a to zejména díky materiálu (hlavně kolu), který jsme museli dopravit na start. Nakonec to však bylo v pohodě, kolo rozložené a zabalené s ostatními věcmi do velké kartonové krabice přežilo let z Prahy přes Istanbul do Dalamanu a zpět naprosto v pohodě. A vůbec všechny bajky a vybavení neutrpěly (až na jedno prasklé sedlo) žádnou újmu. Na závod jsme vyráželi už v ponděli. Já s Márou jsme vyjížděli brzy ráno tady od nás z Beskyd směr pražská Růzyně, kde jsme měli sraz se zbytkem týmu a také s Alpiňákama, kteří letěli společně s námi. Let do Istanbulu trval necelé dvě hodiny a na to, že to byl můj první let, se to obešlo bez problémů. Odlet z Istanbulu už byl s docela velkým spožděním a do Dalamnu jsme dorazili někdy kolem 23 hod. Z letiště to byla ještě asi hodiny cesty mikrobusem ( do kterého jsme mimochodem narvali 8 velkých kartonových krabic, 8 velkých tašek + 8 osobních zavazaděl). Někdy po půlnoci jsme dorazili do hotelu, hotelu s velkým H Lykia World. Bydlení to bylo opravdu luxusní, ale na to užít si ho, nebyl vůbec čas.
Úterý bylo docela hektické, ráno snídaně (mega snídaně!), pak kontrola povinné výbavy, cesta do města nakoupit jídlo, sehnat nové sedlo pro Michala a zase zpět na hotel na oběd (mega oběd!)a chystat věci na závod. Jó to není jen tak, namazat všechno počivo, nabalit věci do dep, připravit kola atd. ten čas prostě utíká rychle. A večer? výklad k trati, hodina a půl diskuze s ,,Boratem,,, představování týmů, společná (mega večeře) a poslední přípravy na středeční start.
Středa ráno? Mapy dvě hodiny před startem, to byl teda frmol, všechny týmy si musely zakreslit do map podle souřadnic kontroly a nebylo jich málo! Následovala docela zdlouhá cesta autobusem na místo startu. Bylo to docela hektické, dojeli jsme na nějáké náměstí, stihli se leda tak vychcat a už se startovalo.
lcar11d

První etapa běhu/treku nebyla dlouhá, pár kilomerů přes kopec ke kolům. Už od začátku bylo jasné, že to s mapovaním nebude jen tak. Já sice nemapuju, od toho jsou v týmu jiní borci a hlavně borka, ale i tak jsem poznal, že to prostě sranda nebude. Jízda na kole byla ale hodně super, ta krajna a příroda mě hodně dostávala. Stojíte na kopci, na jedné straně moře a na druhé straně pohoří se zasněženými vrcholky hor neskutečný pohled. Tahle etapa nebyla nic dobrého na psychiku, celý den jsme bojovali s mapou navíc někde na chvostu startovního pole, ale i tak jsme posbírali všechny kontroly ( se štěstím, protože jsme si jednu špatně zakreslili a nebýt Francouzů se kterými jsme jeli, hledáme tu kontrolu ještě dnes). Kdo nezažil nepochopí, cesty byly v mapě, ale ve skutečnosti se v terénu prostě vytratily, nebo situace, kdy jsme stáli na cestě asi dva kiláky od kontroly a dál to nešlo, protože se cesta vytratila, prostě se postupně měnila v chodníček, který postupně přešel v hustý porost a kolem jedna velká rokle s vodou a vodápády, navíc v noci, takže jsme to pak celé museli velikou oklikou objíždět. První bajkovou etapu jsme dojeli někdy v noci a čekal nás trek, trek na který jen tak nezapomenu! Kontrola umístěná v nadmořské výšce více než 2100 m.n.m. Přesun na rafty, které byly zrušeny ale hlavně canyoning, disciplínu, kterou jsem znal leda tak z povídaček a videií z youtube. Zážitek na který se nezapomíná! Nebýt místních domorodců tak tuhle kontrolu snad ani nenajdem, schovaná byla teda dost dobře.
Slanit vodopád to přece nic nebude říkal jsem si a s odhodláním jsem se do toho hrnul jako první. Největším štěstím pro nás byly loďáky, do který jsme dali skoro všechny důležité věci, ale hlavně suché oblečení. Slanit vodopád to nic není, ale co je pod ním to už pak taková sranda není. Jo rybníček a plavání to nebylo nic příjemného. Máme to za sebou říkám si a rychle pryč jenže…další vodopád, ten se dal naštěstí obejít a pak další…Ten však už obejít nešel, nezbývalo než se smířit s tím, že si ještě zaplavem a nejednou! Takových to slaňování do příjemně ledových rybníčků bylo tak deset. U těch posledních jsem se zimou tak klepal, že dostat lano do kyblíku a cvaknout krabinu byl dost velký problém. Když už jsem myslel, že slaním poslední vodopád a budu v suchu, mýlil jsem se. Jen jsem viděl Máru jak na kousku skály sedí zabalený v NRC folii a v dáli malý ohníček u kterého budou asi pořadatelé. Dostat se tam znamenalo slanit tak 100 metrů ve vodopádu a sjet po šikmém laňě dalších tak 100 metrů jenže? lano určené ke slanění bylo poškozeno. Všichni jsme byli dost prochladlí a nezbývalo nic jiného než se zabalit do folie a přemýšlet co dál. Celé jsme to nahlásili pořadatelům a čekali co bude dál. Naštěstí bylo dole lana dost, takže jsme ho nakonec kousek povytáhli a zajistili až za porušeným místem. Postupně jsme tenhle nejdelší vodopád slanili a sjeli si na laně konečně k ohni, kde byli pořadatelé. U toho ohně leželi mimochodem poláci, kteří si tuhle disciplínu určitě taky užili, jenže neměli loďáky, tudíž měli všechno mokré a leželi u ohně několik hodin aby mohli pokračovat dále. My jsme na nic nečekali, převlikli se a šli jsme ještě nějáký ten kilometr ke kolům. Na kole jsem se necítil o moc líp, zima mi byla pořád, a to i přesto, že jsem byl ještě napůl zabalený ve folii. K ránu už se to zlepšilo, jen ty cesty, všude samé šutry a velké balvany, prach a až na jeden defekt jsme to odjeli a díky dobré mapě docela i ve slušném tempu. Dopoledne jsme dojeli do depa, kde byl bufet a dalo se tam koupit něco k jídlu na cestu. Posilnění pořádnými toasty jsme jeli ještě kousek dál, kde byla změna disciplíny na trek. Trek kolem pobřeží, opět cestou necestou, skály, srázy a mapa zase moc neseděla…

lcar11g

Navíc se začllo stmívat a my jsme museli překonat docela velký kus né moc schůdného terénu, ale nakonec jsme na nějákou tu cestu opět narazali, dokonce jsme od místních sehnali i vodu do zásoby. Vzali jsme ještě jednu kontrolu, která byla tak trochu napůl v moři a valili jsme dál. Zanedlouho se však začla pojevovat po těch třech dnech únava a nezbývalo nic jiného než někde na pár minut zalehnout. Po zhruba dvacetiminutovém spáku jsme opět pokračovali a někdy kolem rána jsme v docela dobrém tempu doklusali do depa ke kajakům. Velice příjmená disciplína, pádlování na moři mezi ostrůvkama, sluníčko svítilo jen ty oči se pořád zavíraly…

lcar11h

Tahle etapa uběhla nečekaně rychle a nás čekala už jen závěrečná etapa na kolech. Měli jsme docela dost velkou časovou rezervu a nemuseli jsme nikam moc spěchat. Do cíle jsme dojeli v sobotu někdy kolem čtvrté odpoledne štastní, zničení a obohacení o nové zážitky.

lcar11ch

Na nějáký odpočinek však nebyl vůbec čas, čekala nás ještě dlouhá cesta domů na kterou jsme měli v plánu vyrazit už v neděli v jednu ráno. No byl to opět a zase docela shon, všechno sbalit, kola do krabic, večeře se zakončovacím večírkem a slabé dvě hodiny spánku. Ale i tuhle zpáteční cestu jsme v pohodě zvládli a tak máme za sebou další úspěšný závod Adventure Race. Díky týme!





STARŠÍ AKTUALITY

22. 8. 2020 Trenérské služby
1. 7. 2022 Bronz na MČR
7. 6. 2022 LHUT 2022
3. 6. 2022 Golden Trail Series CZ/PL/SK 2022
18. 5. 2022 Dráha 2022
6. 3. 2022 Rohalovská desítka
20. 2. 2022 Pražská stovka 2022 (135km) – 2.místo
11. 2. 2022 Zima 2022
22. 11. 2021 Běh 17.listopadu
všechny články