Corsica Raid

Když chcete ve sportu uspět, potřebujete dobrý výkon a kus štěstí. To platí, a na korsickém AR to platí dvojnásob. Už komplikované přípravy na závod byly předzvěstí, že toho bude hodně, co pro nás bude nové. Závodníci si sami musí opatřit mapy ( i když nakonec taky nějaké dostanou), vytisknout a přivézt si musí i průkazky pro zaznačení průchodu kontrolami, startovní čísla, sehnat vlastní kajaky a výbavu k nim, celý závod musíte mít zajištěnou dodávku pro převoz všeho materiálu a alespoň 2 asistenty…je toho opravdu hodně, co musíte udělat, aby organizátor mohl prohlásit, že se snaží závod připravit co nejpřátelštěji k přírodě a pro hladký průběh akce.
Že to bude etapový závod znamenalo něco pozitivního i negativního. Jednak byl předpoklad, že si mezi etapami aspoň trochu odpočineme (vyspíme) ale taky byl předpoklad, že bude mnohem ostřejší tempo každý den, než je tomu u nonstop závodů. Nechtěli jsme se ale předem nechat ničím zaskočit a snažili jsme se být připraveni na vše.
V AR musíte být všestranní a když Vám některá z disciplín nejde tak dobře, musíte to dohnat tam, kde to jde líp. Konkrétně náš tým na tom nikdy nebyl nijak exceletně na kajacích. Tedy s Alešem Dytrtem v sestavě to bývá lepší, ale pokud Aleš nemůže a musíme bojovat s vodním živlem bez něj, stojí to spíš za „starou belu“. A když zjistíte, že ze 6 etap jich 4 (slovy ČTYŘI!) začínají vaší nejslabší disciplínou, kajakem, tak to jdou vaše indexy na burze trochu dolů L . Hned na začátku každého ze 4 takových dnů jsme ztratili řádově desítky minut nejen na nejlepší týmy, ale především na limity, stanovené na dalších disciplínách. Tohle bych řekl, že organizátor postavil trochu nevyrovnaně. A dohnat pak čas na další disciplíně nešlo tak, jako by to bylo při nonstopech, protože každá disciplína (kolo/trek) byla časově prostě příliš krátká. Ale pojďme na to popořadě:

1.Etapa (smolná a poučná)
Začátek tedy, po cca 500m rozběhu na pláži, pádlováním na moři. Naštěstí ještě ne tak dlouhým, abychom ztratili příliš mnoho na tvrdé další limity. Po cca 4-5 km kajaku přirážíme (tuším poslední či předposlední, ale v těsném kontaktu několika minut), abychom se bleskově připravili na MTB a vyrazili do dvou okruhů. Start do druhého kola měl přísný limit, který znamenal, že se sice stihnout dá, ale není čas na zbytečné chyby. Pěšinky plné zákrut a dotírajícího okolního porostu v úvodní části MTB naznačily, že nebude možné vyrazit tempem ani 20 km/h, ale spíše něco kolem 10 km/h. První kontrolu nacházíme dobře, na druhou dělám malou chybku, která nás stojí asi 5 minut, ale od druhé kontroly se cesta zlepšuje a můžeme rozjet solidní tempo. Na třetí kontrolu dorážíme brzy a od ní je jasný jediný postup i na čtyřku (dodnes si pamatuju na označení CP 10CPH!!! a nikdy na to už nezapomenu!). Stoupáme zase úzkou pěšinou, chvíli se dá jet, chvíli je lepší popobíhat vedle kola. Přibíháme na místo kontroly, ale ona nikde. Jasná křižovatka, jediná v okolí, jiná to být nemůže. Váháme co teď – organizátor jěště před chvílí na poradě před závodem tvrdil, že se jim žádná kontrola ztratit nemůže!!! A už je to tu! Máme poslat GPS souřadnice z telefonu, aby byl důkaz o průchodu? Zkoušíme hledat – 200 – 300 metrů jedním směrem, pak i druhým…máme štěstí, objevuje se někdo, kdo vypadá jako organizátor na kole, má kameru, vše natáčí a DOKONCE mluví anglicky! Ptáme se, jestli zde je to správné místo, kde má kontrola být a on tvrdí že ano. Nato přichází další tým (dvojice), kteří také hledají, ale pak ujíždí někam úplně jinam. Jsme dál bezradní, ale říkáme si, že nás organizátor viděl, sám nám potvrdil, že nemáme mít strach a máme pokračovat dál a tak pokračujeme. Tahle štrapáce nás stála minimálně 10-15 minut! Dál postupujeme několik kontrol bezchybně, až najednou si uvědomujeme, že první okruh ještě pořád nekončí a limit k uzavření dvojky se blíží… V rychlosti a stresu se nechávám oklamat příliš velkým množstvím odboček na jedné z křižovatek na předposlední kontrole tohoto MTB a vyrábím opět chybu na 5 – 10 min. Co je v tomhle prvním okruhu osudová chyba, je těžko říct, ale limit do dvojky nestíháme asi o 5 minut. Jsme spíše překvapení, než zklamaní a taky jsme pořádně naštvaní na kontrolu 10CPH! Zjistili jsme totiž, že tyto kontroly jsou pouze tzv. „doporučeným místem průchodu“. Ale v reálu v terénu nenajdete prostě nic – ani lampion. Nikde v pokynech k závodu nebylo napsáno, že v místě takových kontrol nic není. Naši kolegové z týmu Berghaus se nám po etapě svěřili, že měli štěstí, že zde byli s jiným týmem, který jen profičel a jeli dál. Naopak naše „štěstí“, že jsme zde potkali toho organizátora se nyní ukázalo jako pech – protože nám nebyl schopen rovnou říct, že jsme blbci, ať jedem dál a nic nehledáme, ale NAOPAK nás utvrzoval v tom, že normálně by tam měla kontrola být. Nakonec zůstala doposud nezodpovězená otázka – NA CO jsou vlastně takové kontroly CPH, když jsou v mapách zakresleny úplně stejně jako jiné klasické kontroly, ale v terénu nenajdete nic, co by nasvědčovalo tomu, že právě tím místem procházíte??? Popis této první etapy už zkrátím jen na to, že jsme si ještě užili přejezd na kajacích na mořský canyoning, který byl opravdu pěkným zážitkem spojeným s nejdelším skokem do hlubiny, jaký jsem kdy udělal (asi 9m). Pak ještě odtud kousek zpět na kajku do cíle a pak už jen přemýšlet, co udělat zítra líp a plánovat další etapu. Večer ještě ale musíme absolvovat vyhlášení denních vítězů, které bohužel probíhá pouze francouzsky, takže jen tušíme, co se kolem vlastně děje a mně osobně to připadá trochu nedůstojné vzhledem ke statutu ME.Protože jméno našeho týmu zaznělo asi jako druhé či třetí, bylo jasné, že výsledky se vyhlašují odzadu J. Velkou ztrátu jsme ale nabrali především tím, že jsme dostali velkou časovou penalizaci za neabsolvovaný okruh (asi 3 hodiny). Bylo jasné, že takové chybování se už těžko bude dohánět a adepti na „bednu“ si toto nemůžou dovolit.

2. Etapa (povzbudivá)
Začínáme asi o půl šesté ráno tím, že po několikahodinovém spánku vše balíme do dodávky a vyrážíme na 2hodinový přejezd do místa startu další etapy. Na startu opět radostně naskakujeme do kajaků a čeká nás znatelně delší úsek než včera – něco málo do 15ti km. Ztrácíme tedy zase cenný čas a asi po dvou hodinách přirážíme na děleném posledním místě J . Aspoň supr počasí a bílí skalní orlové nad hlavami nám zlepšují náladu. Následuje úsek asi 500m do strmého kopce, kde je nutno těžké sea kajaky ručně vynést do míst, kam se můžou dopravit naše dodávky, aby je mohly naložit. Zde hodně stahujeme, protože jsme se rozhodli vynést oba kajaky zároveň. Strmá a úzká pěšina se sice lomí do ostrého úhlu a po ní se plácá více slabších soupeřů, ale postupně se před ně nacpeme a na parkovišti jsme na úrovni první pětky. Bez otálení vyrážíme dále nahoru do vesnice, která je od nás asi jen 2 km, ale taky asi 200 výškových metrů. Vedro je celkem slušné a tak dorážíme slušně splavení, opět šetříme čas v depu, i když je stop čas, a brzo vyrážíme na krátký trek ke canyoningu. Začíná to malým potůčkem, ale ten se po několika stech metrech mění v hluboké skalnaté koryto. Těsně před ním jsme si navlíkli neoprény a lezeckou výbavu a šli jsme do toho. Na mapě vypadal úsek asi na 2-3 km, ale v reálu to bylo opravdu dlouhé kaňonování. Došli jsme nějaký tým před námi, který nás navíc vždy zdržel při nějakém tom slaňování ve vodopádech, ale stále to vypadalo, že limity stihneme. Přiznám se, že poprvé jsem během AR (a už jich mám za sebou řádku více než 25ti) zažil poněkud krušnou chvilku. Když mně během jednoho kratšího slanění srazil proud vody na dno mezi dva větší kameny a zůstal jsem tam několik sekud ležet, proběhlo mi hlavou všelicos. Hlavně ale to, jestli se dokážu proti tomu proudu padající vody zdvihnout nad hladinu a vymanit se tak ze sevření mezi těmi šutry. Abych tam prostě nezůstal… . Naštěstí se podařilo a ostatní za mnou už mohli být opatrnější na to kam budou slaňovat. A já budu příště zas o něco víc ostražitý. Konec disciplíny se zdál že nepřijde, ale nakonec přišel. Limit jsme stihli a dokázali jsme si, že to jde, i když jsou zrána ty hnusný kajaky. Pak jsme ještě uplavali 2 km v moři, opět absolvovali výlez do vesnice zpět k depu a poslední MTB okruh asi 15km. Etapu jsme nakonec (s 10ti minutovou penalizací za rozdělení týmu během plavání) dokončili kolem 5té pozice a znamenalo to posun asi o 2 příčky v celkovém hodnocení výš.

3. Etapa (noční)
Po druhé etapě jsme chvíli odpočali, pojedli (protože servis našich asistentů byl po celou dobu skvělý!) a už jsme vyráželi zas našimi mikrokamiony o 40km dál na start nočního treku. Trval opravdu celou noc. Tahle disciplína pro nás byla vcelku úspěšná, což nám zajistilo posun v celkovém hodnocení výš. Jak se dalo očekávat, první hodinu vydržel běžet každý a bylo spíš důležité pohybovat se v předu, aby se člověk nezacpal v nějaké zácpě na úzkých strmých pěšinách zarostlých jakousi klečí a keřy. V další hodině se peloton roztrhal, ale přesto se drželi spolu různé skupinky (my například s našimi kolegy z týmu Berghaus). Limit asi ve 2/3 treku byl nastavený dobře, stejně jako většina jiných limitů v celém závodě. Ti lepší, kteří moc nechybují, ho mohli stihnout. Naštěstí jsme byli mezi nimi, i když bez chyb se to v nočním neznámém terénu neobešlo. Ke kontrolnímu sítu jsme se prodrali asi s 15ti minutovou rezervou – což by se dalo říct, že bylo o AR fous. Ani pak ale nebylo snadné najít ty správné pěšiny v zarostlém terénu k dalším kontrolám. Spolupráce více hlav z více týmů však přinesla ovoce a dorazili jsme úspěšně do cíle etapy, necelé 2 hodiny před startem další.

4. Etapa (Zuzčina, tachykardická)
Tak dlouho jsme se chystali na start MTB, až jsme ho o několik minut zmeškali! Školácká chyba nás stála jen pár minut, ale psychice to nepomůže. Zvlášť, když trasa vedla prudce do kopce, převýšení asi 800m na 10ti km? Asi tak… Přesto jsme dojeli a předjeli několik týmů a asi po hodině jsme přezouvali do trekových bot. Čekal nás výstup z 1 600 do 2 708 mnm, hora Monte Cinto a pak zpátky. Sám jsem v závodě ještě takový trek nešel, ale „proč bychom se báli, na takový skály“ ne? Kvalitní soupeři před námi byli na dohled, tak jsme neváhali a pustili se do toho. Zuzka si zpočátku vedla supr, pořád před námi poskakovala po kamenech ve stoupání, jako srnka, která nám chce ukázat pověstné bílé zrcátko na svém zadku. Takhle jí to šlo až do 2 000 m, kde už jsme měli tempo stejné. Později, asi od 2 300 m se ale začalo dít něco, co určilo další pokračování naší party na celý den a samozřejmě, bohužel, negativně to ovlivnilo i náš další výsledek. To ale nebylo to nejdůležitější. Důležitější totiž bylo, že to Zuzka nakonec celé zvládla bez zásadních následků. Věděli jsme, že trpí tachykardií i jakýmsi zvláštním typem migrény. To nám vše upřímně řekla už před závodem a dokonce jsme byli připravení na okamžik, kdyby se to stalo. Věděli jsme co dělat v tu chvíli. Jen jsme všichni tak nějak doufali, že se nic nestane, když už za sebou Zuzka měla asi 3 závody tohoto typu bez potíží. Ale velká výška v kombinaci s nepravidelným režimem (spaní x nespaní) a únavou udělali svoje. Prostě od 2300 mnm dostávala Zuzka srdeční vibrace a čím výše jsme byli, tím častěji se objevovaly. Pokaždé jsme tak museli na chvíli zastavit a odpočinout a počkat, až odezní. Klobouk dolů, že s tím Zuzka vylezla až nahoru! Tam jsme zase odpočívali a věřili, že dolů už to půjde snáz a rychleji. Zuzka konzultovala svůj stav s doktorem, který na vrcholu hlídkoval a za chvíli o její tachykardii věděla snad polovina Korsiky. Jenže při sestupu se namísto úlevy dostavily další komplikace v podobě oné tajemné migrény (ještě jsem o ničem takovém dřív neslyšel). Zuzka musela okamžitě do polohy ležmo, polkla nějaký lék a všichni jsme doufali, že nebudeme muset volat helikoptéru. Po půl hodině se začalo blýskat na lepší časy, protože Zuzka zahlásila, že „TO“ ustupuje. Prošly kolem nás mezitím samozřejmě jiné týmy, ale nebylo teď kam spěchat. Otázka spíše zněla, jak se v klidu a zdraví dostat dolů a během sestupu děkovat bohům MonteCinta, že na nás seslali jen mírně mlhavé počasí beze srážek. Jinak opravdu nevím, co by bylo… Nakonec jsme se ke kolům opět v pořádku dostali a situace se Zuzkou se stabilizovala natolik, že uvažovala o tom nastoupit na další bikovou etapu. Ta se skládala opět ze dvou okruhů, z nichž první jsme vinou ztráty už nemohli nastoupit. Ale šance nastoupit alespoň do druhého okruhu ještě byla. Nechali jsme to na Zuzce a ta rozhodla, že pojedeme. Naskákali jsme dole u vesnice opět do dodávky a nechali se převézt na místo startu. Stihli jsme to asi s rezervou 5 minut. Ne příliš náročný, ale o to hezčí okruh po lesních cestách mezi polodivokými krávami a prasaty jsme projeli bez zaváhání. Odměnou nám byl pohled na sluncem zalité údolí s jezerem, kolem kterého jsme se vraceli do depa. Krásné místo na inline etapu, ale to korsičané vůbec nezařadili. Bohužel. Penalizace za neabsolvování okruhu na MTB udělala zase své a hodiny ztráty na první týmy neskutečně rychle díky tomu narůstaly. Bylo ale patrné, že startovní pole se rozdělilo na dvě skupiny. První 4 týmy bojovali mezi sebou a od 5té příčky byla větší mezera, kde zas bojovalo dalších 6 týmů. Naším cílem tedy bylo vybojovat v této druhé skupině co nejvyšší pozici a ještě doufat, že někdo před námi se třeba tzv “zlomí“ a umožní nám další posun nahoru v tabulce J . Kategorie dvojic nás moc nezajímala, i když ji korsičané stále vyhlašovaly společně se čtveřicemi. Je to přece jenom diametrální rozdíl soutěžit ve dvojici nebo čtveřici, zvlášť když ještě vezmem v úvahu, že se obsazení týmu dvojic mohlo měnit každý den! Závodníci se tam mohou střídat a využívat tak svých slabších a lepších stránek, podle toho co je čeká. Prostě úúúplně něco jiného.

5. Etapa (kajakářská až moc)
Ano, po 2hodinovém raním přejezdu autem opět začíná závodní den kajakem. A to nejdelším ze všech kajakových etap. Smutné, ale budeme bojovat, co to půjde, říkáme si. Přesto opět dojíždíme předposlední, ztráta na první půl hodiny, to už je celkem dost. Perfektní asistentský tým nám pomáhá se rychle sbalit i s kajaky do auta a vyrazit na start další MTB etapy. Tak několik týmů doháníme, ale dostat se na limit OB, který je o hodný kus výš v horách, je dost v ohrožení. Šlapeme, co to dá, nakonec se dohrabeme pod hory, přezujeme na trek a vyrážíme na vrchol první hory, u které se startuje OB. Ovšem najít pěšinu, která nastupuje na stoupající hřeben je oříšek. Hledáme ji s několika týmy asi půl hodiny, protože jinudy se prostě nahoru dostat nedá. Všude neprostupná džungle. Je to k vzteku, ale přicházíme o další cenný čas, který už nemáme. Dorazili jsme nahoru a cíl byl jasný -stihnout z následného OB co nejvíc, ale být zpět do určeného času, protože jinak by byla penalizace 5 hodin. A to by bylo skutečně likvidující. Stíháme asi půlku OB, což nám sice dává další penále v řádu 1,5 hodiny, ale je to pořád lepší, než 5 hodin. Navíc ani naši nejbližší soupeři nestíhají, a tak jde o to, být na každém konci disciplíny co nejdřív, když se měří čas. Sbíháme tedy dolů pod hory zpět ke kolům na nich už nejkratší cestou zase dolů do nejbližší vesnice do cíle. Prasácké kamenité cesty dělají svoje a procvaknul jsem duši, takže rychle měním. Poprvé, ale rozhodně ne naposled.

6. Etapa (finální, zmatená)
Do té doby nemohl nikdo proti časovému plánu organizátorů nic moc namítat. Ale poslední den, krásné počasí a narozeniny hlavního strůjce závodu způsobily, že jsme se hned před startem dostali do časového skluzu 15ti minut. Přístup byl jaksi laxnější, a jakoby orgům už o nic nešlo, nebo spíš jako by šlo hlavně o to dát řediteli závodu dostatečný aplaus, ne-li hobla uprostřed města. Mu se to líbilo dost. Jenže limity byly opravdu dost přísné, to už jsme po zkušenostech z předchozích dnů dovedli dobře odhadnout. Na dotaz, jestli se budou posouvat, když začínáme později, jsme dostali zamítavou reakci i když s úsměvem na tváři. No tak startujeme kajak asi na 8 km. Všichni to mydlí, jak můžoou, aby stihli objet následné MTB a dorazit na tvrdý limit treku. Už během kajaku ale odhaduju, že jestli vůbec někdo limit stihne, tak jeden, nanejvýš dva první týmy na kajaku. To MTB totiž bylo dost dlouhé a s pořádným převýšením, než aby se dalo za hodinu a míň objet a dorazit na start treku. Ještě před startem MTB se ptáme orgů, jestli se limity nemění – a dostáváme potvrzení, že ne. Po trati se vícekrát míjíme i s prvními týmy, protože se trasa křižuje tam a zpět a je jasné, že to fakt skoro nikdo nedá. Když ale objedeme asi první třetinu, najednou se před námi v jednom sjezdu objevuje „asi organizátor“ s nějakou cedulí a řve na nás cosi francouzsky. Nevím pořádně co, ale podle toho, že je na ceduli číslovka 11:30, odhaduju, že se něco asi mění. Možná ten limit se o půl hodiny posunul?! No tak to je mazec a zmatek zároveň. Je to opravdu tak? Nemáme čas se z kopce zastavovat a pokoušet se s ním anglicky domluvit. Už víckrát jsme to zkoušeli v závodě a někteří orgové na trase anglicky ani nekývnou! No tak šlapeme do plnejch a děláme vše pro to, abychom byli na startu treku co nejřív. Ale už bylo opět pozdě. O několik minut nám to opět nevychází a ihned se ptáme co se vlastně stalo a protestujeme proti takové změně v průběhu samotné etapy. Tohle je opravdu jen zástěrka proti průseru, který si orgové vyrobili hned na začátku! A dělat změnu během disciplíny je naprosto nepřijatelné! Ředitel nám přislíbil vše projednat na „jury“ po etapě, ale dodnes vůbec nevíme výsledek toho jednání, jestli vůbec nějaké bylo. Tak se necháváme opět převézt na start dalšího MTB (asi 30 minut), trek vynecháváme jako další polovina týmů. Stejně ale ještě musíme čekat na doktora, který ošetřuje zraněnou závodnici na předchozí etapě. Musí prý totiž být podle předpisů přítomen a dokud nepřijede, nemůžeme startovat. Čekáme skoro hodinu a postupně začínáme být opět nervózní, protože další limity, které jsme mohli v pohodě zvládat, budeme muset teď zase honit zbytečně rychle! No nakonec dojel a pustili nás. Ale zas to byl závod naplno. Navíc přes vysoké sedlo, několik km bylo spíš o nesení kola, všichni rozedření od hnusných trnů. A duše odcházeli jedna za druhou, já jsem píchnul 3x, ostatní naštěstí jen jednou, takže jsme dojeli bez rezervy. Dál už bychom museli lepit a asi bychom limity nestíhali. Poslední disciplínou byl opět kajak. Takový pohodový dojezd asi 10 km, spíše oslava konce závodu, než závodění samotné. Stihli jsme to s malou rezervou na jídlo před kajakem a pak už jsme dojeli na pláž, kde ostatní postupně slavili svůj konec závodu. Radost jsme určitě měli, navíc to vypadalo, že našim nejbližším soupeřům se dařilo míň, než nám. Ale pocit euforie, jako při non-stop AR mi bohužel chyběl. Je to jiné, dorazit 1x do cíle po 4 dnech, nebo dorazit do cíle 5x za 5 dnů.

Vyhlášení, ceremonie Bylo to pěkné, konečně trochu víc pořádného jídla, ale zase skoro vše jen ve francoužštině. Prostě to vypadalo skoro jako mistrovství Francie, než Evropy. Ale nějakou úroveň to mělo a tak jsme si to užili, pojedli, popili a kolem půl noci vyrazili směr letiště. 150km jsme ujeli asi za 3 hodiny, pořád nahoru-dolů, doleva-doprava, samé serpentiny podél pobřeží, jak u blbých. Celkově zajímavý zážitek, i zajímavý formát závodu, třeba se z toho jednou něco víc chytí i jinde. Ale jednou to asi stačilo.