Stüdlgrat na Großglockner

Poslední zářijový víkend sliboval libové počasí, a tak jsme vyrazili do Národního parku Vysoké Taury. Naším cílem nebylo nic nižšího, než nejvyšší kopec zdejšího pohoří. Na Glockneru už většina z nás byla, ale nikdo jsme nešli druhou nejpopulárnější cestou, kterou je hřeben Stüdlgrat.

V pátek po poledni jsme dojeli na záchytné parkoviště Lucknerhaus, ze kterého jsme pohodovou chůzí došli za 2,5 hodinky na Stüdlhutte, kde byl objednaný nocleh. Budík jsme nastavili na pátou ranní a v šest vyrazili společně s dalšími horolezci. Karavana čelovek stoupající od chaty do suťového kopce směrem k ledovci dávala tušit, že určitě nezabloudíme. Na druhou stranu bylo jasné, že na hřebeni bude dost těsno. A taky bylo. Po překonání ledovce s řadou trhlin nastupovala na hřeben jedna skupinka za druhou. První půlka výstupu, po Früstücksplatz, je lehčí, převážně ve dvojkovém terénu. Nad tímto místem se postupně nacházejí nejtěžší úseky dosahující obtížnosti 3+. Právě zde jsme potkali několik dvojek Maďarů, Poláků atd. , kteří nedokázali držet tempo s ostatními a bezohledně předbíhali v nejblbějších úsecích cesty. Tahali a zamotávali se přitom do nás a my do nich, zkrátka děs a hrůza. Přežili jsme a ve 14:30 dorazili na vrchol. Následovalo povinné focení a sestup ještě přeplněnější normálkou, kde lezl doslova jeden přes druhého a bez trošky drzosti by se člověk dolů nedostal. Po ledovci k Erzherzog-Johann- Hütte to už bylo v pohodě, ferrata pod chatou jakbysmet. Přechod ledovce pod chatou, směrem k Stüdlhutte, byl už jen nutným zlem. V neděli ráno jsme se už jen skutáleli k autu.

Závěrem bych dodal, že výhledy z hřebene jsou po celou dobu nádherné a výstup je rovněž impozantní. Určitě je ale lepší jet zde přes týden, kdy je na celém Glockneru méně lidí a dostatek míst na chatách.