2

Z Lysé hory za Dunaj


19. 7. 2017 Milan Michna Ostatní

Už nějakou dobu hledám padák, který by vyhovoval mé váze protože se mi nějak v posledních letech nedaří nabrat ztracenou váhu, jsem hold líný se nažrat. A tak, když jsem dostal příležitost od Tomáše Ledníka z Jemm vyzkoušet křídlo na kterém létají borci přes celé Alpy byla to pro mě výzva, a výzvy ty já mám rád. Včerejší rychlý výstup na LH trochu zpomalovaly ty davy co se obvykle v neděli valí na Lysou ale s tak lehkým padákem jsem byl nahoře od Bezruče za 50 min.

Na startu fouká trochu z pravé strany od severu ale lehké křídlo jde nahoru samo a rovnou do prvního stoupáku. Ani se nenaději a jsem pod základnou rozsáhlého mraku táhnoucího se až k přehradě Šance. Rychlá fotka a mažu za dobrodružstvím. Další stoupáky následovaly v rychlém sledu, protože vítr mám v zádech, postupuji bez nějakého zdržování. Přelétávám Bílou a už mi přichází první sms “Vítejte na Slovensku”.

Slovensko mám rád, jak rozmanitou krajinu tak lidi kteří v ní žijí. Poznávám vinoucí se Váh i Trenčínský hrad nad městem a dostávám se do oblasti kde je to samé pole a políčko. Střídají se různobarevné kostky i obdélníky, které jsou jakoby propojené klikatícími se říčkami směřující na jih a tam mířím i já. Výšku se mi daří přes různé obtíže držet vysoko, tedy s rezervou kdyby náhodou některý z přede mnou se objevujících mraků zrovna nefungoval. Fungují všechny. Někdy to chce větší trpělivost ale jak já říkám “když se chceš dostat daleko musíš se držet vysoko”.

Čas běží ale kilometry přibývají rychle. Ground speed na GPS ukazuje někdy i kolem 70km/h. Postupně se ale obloha od západu začíná zatahovat vyšší vrstevnatou oblačností, přes kterou sice slunce prosvítá ale už s menší intenzitou což znamená i slabější stoupání. Padák ale má jednu dobrou vychytávku. Lze jej otáčet ve stoupání pomocí zadního kolíku, který je propojen s posledními dvěma řadami šňůr. Zatáčka je tak plošší bez nadměrného odporu vzduchu. Výsledek je ten že i ve slabých podmínkách se dá docela slušně nastoupat ztracená výška.

3
Dostávám se pod základnu ve výšce 2200 m.n.m kde je docela kosa, jen kolem 5 stupňů ale na dohled mám nějakou lesknoucí se vodní plochu. Když přiletím blíže vidím zrcadlící se hladinu velké řeky, klikatí se jako had od západu na východ. A sakra to bude asi Dunaj. Výšky mám dost ale najednou mi dojde že budu muset rychle na zem. Tady někde přece musí být Budapešť a tam je velké mezinárodní letiště kde bych se fakt neměl pohybovat. No nic svezl jsem se pěkně ale jde se na zem.

Přistávám na nějaké pastvině poblíž vesnice. Nevím přesně kde jsem ale určitě to rychle zjistím. Dojdu na cestu k první ceduli s telefonem u ucha, kde na druhém konci je starostlivá manželka, nedokážu nápis ani přečíst. Dohodneme se že nemá cenu pro mě jezdit že se nějak dostanu domů sám. Když se mi podaří takový delší let, tak se mě kamarádi ptají “ a jak se dostaneš zpátky?”. Mám to tak, že cesta zpět je druhou součástí dobrodružství a mám to moc rád. Tak posuďte sami jak se mi to tentokrát povedlo.

5

Už čtvrté auto co kolem projelo zastavuje, ne že bych měl ksycht (rozuměj obličej) kterému každý zastaví ale stopování z velkým batohem který působí těžce je mnohdy jednodušší než stopování na lehko. Spolujezdec stáhne okénko auta a vychrlí nesrozumitelnou skupinu maďarských slov, pokud to tedy nebylo jedno slovo. Oukej říkám, please Slovak border? Dostávám odpověď plynnou angličtinou “igen” yes, yes. Super, mám to já ale štěstí stopl jsem maďara co umí anglicky. Dovezou mě do Esztergomu, což není nic jiného než maďarské město, česky Ostřihom, na břehu Dunaje.

Za nádherného západu slunce přeběhnu most a jsem na slovensku ve Štůrovu. Tady se aspoň normálně domluvím, říkám si. Chyba lávky, potkávám dvě děvčata a ptám se jich na cestu na nádraží. Nevím co bylo na mě tak směšného ale chichotali se dost. Pak řekli něco čemu jsem nerozuměl a ukázali doleva. Ok tak jdu.
Po chvíli si vzpomenu že mám v telefonu navigaci a už to tam mačkám. 3,5 km no sakra to se projdu, jen aby něco jelo alespoň do Bratislavy. Po cestě potkávám otevřený supermarket a těsně před devátou nakupuji nějaké ovoce a vodu. Na nádraží zbývá něco přes dva kilometry a tak šlapu podél cesty se zdviženým palcem ale nic nezastaví. Je už pozdě a já vím že pokud nic nepojede spím někde tady v polích v padáku, což je mimo jiné dobrá přidaná vymoženost padáku.

Po chvíli dávám ženě vědět kde jsem a prosím ji o zjištění nějakého vlakového spojení do Ostravy. Zjistím zavolám, dostává se mi ujištění. Bleskový telefon zpět. Jede ti to 21:24 až do Ostravy makej! Zavěsím už v běhu tak kolem 4:30, zrychluji na 3:50 a tepovka jde prudce nahoru. Vběhnu na nástupiště a vidím tam stát vlak. Rychle k pokladně. Za okínkem sedí rozměrná paní a na můj dotaz “vlak do Ostravy?” pomalu odpovídá, “má meškanie 15 minůt”. Super stihnul jsem to. Mezi tím co mi tiskne jízdenku a místenku si vzpomenu na ten vtip jak se potkají polák se slovákem na nádraží v Popradu (viz. PS). Směju se při placení od ucha k uchu a asi vypadám divně. Čo sa mi smejetě? Ne, to ne , já se nesměji vám. Děkuju a odcházím na perôn.

Zpoždění je 30 minut, ale když to dobře půjde můžu být kolem třetí hodiny ranní doma v posteli což je super. Vlak je docela plný a jsem rád že mám místenku. Pokouším se usnout ale moc to nejde. Silný dojem z letu mi nedá usnout. Za Novými Zámky se ponoří kupéčka do tmy. Vlastně by se ponořili kdyby každý neměl před ksychtem mobil a něco strašně duležitého na nich neřešil. Vypadá to jako vlak duchů, všude tma jen ty osvětlené tváře. Možná bych taky do toho čuměl ale šetřím baterku, kterou ještě budu potřebovat. V každé zastávce z našeho kupé někdo vystupuje a nastupuje. Mění se tváře a s nimi i příběhy. V Bratislavě jsem vyměnil ukrajinské dělníky za matku s dcerou cestující za noční zábavou, v Břeclavi jsem je vyměnil za babičku s vnučkou vracející se od moře.

Když jim pomáhám s uložením kufru dostává se mi vysvětlení že jedou do Ostravy z Řecka a že jsou na cestě už od soboty. To ještě netuším že se malá bude tak co pět až deset minut ptát “kdy už tam babi budem?”. No fajn tak to nezdřímnu. Nakonec vnučka vysílením usne někde za Přerovem. Půl hodinka spánku a jsme v Ostravě. Babička budí vnučku a všichni se společně dereme ke dveřím. Vlak brzdí, pomáhám s kufrem a ještě zaznamenám poslední dotaz “ a babi kdy spolu zase někam pojedem”. Odpověď už neslyším protož běžím sehnat nějakého taxíka domů. Přesně v 2:50 ulehám ve vytoužené posteli. To byl fajnový den. Doufám že zase někdy brzo takový znovu zažiji. Uletěná volná vzdálenost 230km za 6:38h to jde ne?

1
Závěrem bych chtěl poděkovat za zapůjčení parádního křídla Skywalk POISON X-Alps a rodině za podporu a trpělivost.
PS: Potká polák slováka u tabule odjezdů vlaků v Popradě a říká “ Ta co šukaš meškanie? a slovák odpoví “ne meškám šukanie”.

Kdyby tomu někdo nerozuměl tak rád přeložím. Užívejte života naplno!









Podlysáci.cz